Na Silvestra jsem vyrazila do pražského Národního divadla na operu Nápoj lásky. S lehkou melancholií způsobenou končícím rokem a ve slavnostním rozechvění (jež naštěstí nemizí ani s postupující profesionální deformací) jsem se ve směru šipky ponořila do hlubin k základním kamenům. Provází je malá expozice o stavbě Národního. Začala jsem od konce a na posledním panelu čtu: „Národní divadlo, reprezentativní scéna Československé socialistické republiky…“ Tak to mě po dvou desetiletích šťastné neexistence socialistické republiky vážně zarazilo. Vše se pak vysvětlilo informací, že expozice byla do stávající podoby upravená v roce 1983, kdy se divadlo rekonstruovalo. Vysvětlení to je, ale polehčující okolnost ne.