Spolupráce vězňů a umělců je těžištěm ambiciózního projektu Ondřeje Horáka a Martiny Rekové. Palčivé otázky participativní tvorby i možné společenské funkce umění samého se tímto otevírají širší veřejnosti.
Moravská galerie v Brně hostí další pozoruhodnou výstavu. V projektu Věznice: místo pro umění navázali jeho autoři Martina Reková a Ondřej Horák na koncepci svého předchozího počinu Obrazy u seniorů, při němž umístili obrazy z depozitářů do bytů starších lidí. V tomto případě se rozhodli uměleckou tvorbu zprostředkovat českým vězňům, jiné sociálně vyloučené skupině, a to formou korespondence a výstavy. Z odsouzených se však v průběhu projektu stali nejen diváci, nýbrž jeho aktivní spolutvůrci, kteří se ve spolupráci s vybranými domácími umělci podíleli na vzniku nových uměleckých děl. Ačkoli byla celá akce zahájena ještě za působení autorů v Galerii Středočeského kraje, závěrečná prezentace proběhla v Centru současného umění DOX a nyní je v rozšířené verzi k vidění právě v Moravské galerii. Za pozornost stojí, že Leoš Válka i Marek Pokorný, tedy zástupci institucí, které projekt podpořily, označili v katalogu výstavu za něco odvážného, netradičního či dokonce průkopnického. Z těchto reakcí vyplývá, že na úrovni lokálního uvažování o umění zůstává běžná stále jen autonomní umělecká tvorba a že sociálně angažované participativní umění je v českém prostředí pořád ještě v plenkách.
Umělec není terapeut
Těžiště projektu nespočívá ve vystavení uměleckých děl, nýbrž v procesu jejich vzniku, ve snaze podnítit aktivitu vězňů a poskytnout jim zážitek i terapii prostřednictvím umění. Nelze pominout ani vůli reflektovat stav českého vězeňství. Je ale třeba chápat Věznice jako projekt umělecký a jeho autory nepovažovat pouze za sociální pracovníky či lektory. Uměleckost celé akce leží v rovině organizační a pak v tvorbě samé. Výtvarníci při práci v dočasné autorské dvojici propůjčili odsouzeným status umělců a některým tak dali možnost a odhodlání se realizovat.
Kvalita spolupráce se lišila případ od případu, avšak z prezentovaných textů participantů děl je znát, že většina umělců k vězňům přistupovala jako k sobě rovným a nezaujímala nežádoucí role vychovatele nebo terapeuta. Projekt samozřejmě svůj terapeutický potenciál měl (a soudě podle reakcí některých vězňů ho i naplnil), nicméně je důležité, že umělci vycházeli z vlastní sociální i umělecké situace, a tak poskytli odsouzeným příležitost se konfrontovat s jinou společenskou realitou. Někdy umělci vyhověli přání vězně a podřídili umělecký záměr jím zvolenému médiu, jindy formálně i obsahově vycházeli zejména z vlastní aktuální tvorby. Jen málo z nich ignorovalo kolaborativní rovinu spolupráce a vězně pouze použilo pro konceptuální dílo založené na osobních představách o životě ve vězení (Adam Vačkář, Karel Kunc). Část výtvarníků (např. Vendula Chalánková či Tomáš Svoboda) postupovala také podle vlastní autorské koncepce, nicméně se zájmem o spolupráci a s vědomím, že ten druhý bude tvořit stejně podstatnou část díla, ač podle jejich zadání. Poměrně výrazná skupina umělců (mj. Michal Pěchouček, Tereza Sochorová) však navázala s odsouzeným osobní vztahy, důkladně o společném díle diskutovali a případně pokračovali v umělecké spolupráci i mimo hranice projektu.
Společenská funkce umění
Jaký byl tedy přínos pro jednotlivé zúčastněné strany? Pro odsouzené jistě možnost seberealizace prostřednictvím kreativní práce, zpestření výkonu trestu a – v případě intenzivnější spolupráce – sblížení s druhým člověkem. Pro některé umělce mohly být Věznice pouze položkou na seznamu projektů, pro některé však také osobně i umělecky obohacující zážitek. Přínos pro galerijního diváka lze hodnotit v souvislosti s podobou samotné výstavy. Prezentovaná díla se většinou pohybovala na průsečíku současných uměleckých tendencí, lidové naivity a kýče. Kromě toho poskytla výstava také kusé informace o stavu českých věznic, které měly přispět ke vhledu do zkoumané problematiky. V druhém plánu k tomu sloužily i popisky s přetištěnými texty nebo dopisy výtvarníků či odsouzených, jež líčily povahu konkrétní spolupráce. Odpověď na otázku, zda výstava umožnila vytvořit si komplexní představu o vězeňské situaci, je sporná, hlavní ambici a význam projektu bych však hledala jinde. Opravdu podstatné jsou totiž v českém kontextu kontinuální diskuse o společenské upotřebitelnosti umění a odstraňování sociálních bariér.
Autorka je studentka dějin umění a teorie interaktivních médií na FF MU.
Věznice: místo pro umění. Moravská galerie, Brno, 6. 4. – 13. 5. 2012.