Přízračného ducha kafkovské Prahy není lehké najít. Což ještě neznamená, že nemáme hledat v noci – nejlépe s oním neutišitelným hladem, který během roku 1911 trápil spisovatelovu představivost a který o století později přepadá kdejakého žrouta. Zvláště v prvních hodinách dne nás podivné choutky svádějí na scestí a žaludek popírá všechny naše denní zábrany. Bageta nestačí. Ještě jsou tu nonstop lahůdky! S přívalem slin jako bychom slyšeli literátova slova: „Špinavá hokynářství vyjídám doposledka. Cpu se uzenáči, okurkami a všelijakými špatnými starými ostrými pokrmy.“ Mezi třetí a čtvrtou hodinou v noci se v krámku vždycky najde pár mlsounů. Zatímco skromně přemýšlíme, kolik si dát rozteklého salátu či naopak oschlých zlevněných chlebíčků, zjišťuje jeden z pravých kafkovských jedlíků, že housky ani rohlíky už nejsou. „To nevadí, dejte mi jenom kus salámu.“ Než přijdeme na řadu, čtvrt štangle je dávno v žroutově velkém břichu. „Vidím­li klobásu,“ poznamenal si velký pražský existencialista, „hltavě se do ní ve své představě zakousnu a rychle, pravidelně a bezohledně polykám jako stroj.“ Jak známo, Kafka byl literární bytost. Ale proč to nezkusit?