Překládám, protože mě to baví

Jak se cítíte jako čerstvý laureát finské státní ceny? Pro překladatele z finštiny je to asi nejvyšší možná meta?

Samozřejmě mám obrovskou radost. Koho by nepotěšilo, když se mu dostane ocenění a uznání? Nicméně nemám pocit, že bych dosáhl nějaké nejvyšší mety. Překladu se věnuju, protože mě ta práce baví, a ne abych dosahoval met. A doufám, že mě bude bavit i nadále. Ta cena motivuje i zavazuje.

Kdy jste se o ocenění dozvěděl? A jak vůbec předání ceny probíhá?

Neoficiálně v červnu letošního roku, oficiálně 10. září. V mezidobí se domlouvaly praktické věci a také jsem byl seznámen s protokolem. Ten byl jednoduchý: nejdřív státní sekretář, jenž zastupoval ministra kultury, přečetl zdůvodnění a pak mi předal diplom. Potom jsem já pronesl děkovnou řeč, slavnostně si se všemi přítomnými připil a přijal jejich gratulace. A nakonec jsme se všichni odebrali do vedlejšího sálu na kávu a malinový dort.

Cena je udělována nejen za překlad, ale i za propagaci finské literatury v zahraničí. Je těžké u nás propagovat finskou literaturu? Dá se srovnat situace z počátku devadesátých let, kdy jste jako překladatel začínal, a situace současná?

Co si pod tou propagací vlastně představit? To, že se mi podaří přesvědčit nějakého nakladatele, aby vydal něco finského? Někdy uspěju hned, jindy to trvá i několik let, než se ochotný nakladatel najde. V tom se situace za posledních dvacet let moc nezměnila.

Jak dalece podporují překlady finské instituce?

Finové si své kultury hodně váží a finský stát vynakládá spoustu prostředků na její podporu. Pro literaturu je nezastupitelná úloha Informačního centra finské literatury – FILI, které pro překladatele pořádá školení a dílny, poskytuje jim cestovní stipendia, organizuje semináře pro zahraniční nakladatele a především přiděluje poměrně štědré překladatelské granty na konkrétní tituly. Poslední dobou ve FILI zvýšili aktivitu, což souvisí s tím, že Finsko bude hlavním hostem frankfurtského veletrhu v roce 2014 a chce tam pochopitelně zazářit.

A jaká je pro srovnání situace české literatury ve Finsku?

Podpora kultury, respektive literatury není ze strany českého státu tak velkorysá, a to se mimo jiné odráží i na počtu vydaných finských překladů z češtiny. Zatímco v Česku vychází v posledních letech čtyři až šest finských titulů ročně, českých ve Finsku sotva jeden za dva roky. Finové z našich autorů znají Haška, Hrabala, Pelce, Berkovou, Lustiga, Viewegha a letos tam vyjde Rudišův Konec punku v Helsinkách.

Na rozdíl od předešlých generací překladatelů z finštiny, kteří byli většinou samouky, jste tento jazyk spolu s ruštinou vystudoval na FF UK. Co rozhodlo o tom, že jste se profiloval jako překladatel z finštiny?

Já se k finštině dostal naprostou náhodou. Původně jsem snil o tom, že budu překládat ruskou klasiku, proto jsem se přihlásil na filosofickou fakultu a k ruštině jsem chtěl dělat angličtinu. Jenže tahle kombinace se tehdy neotvírala a místo ní mi nabídli ruštinu s finštinou, jugoslavistikou nebo bulharštinou. Vybral jsem si tehdy to, co mi přišlo nejexotičtější, tedy finštinu. Dlouhou dobu se zdálo, že bude jen jakousi ozdobou, bez valné naděje na uplatnění. Ovšem ani s překlady z ruštiny to nebylo moc slavné, konkurence v té době byla velká a tvrdá, mladý překladatel se prosazoval jen těžko. Opravdový zlom v mém životě tak nastal jako pro většinu Čechů po listopadu 1989. Dalo se cestovat, pracovat na volné noze, aniž by vás kvůli tomu úřady šikanovaly. Získal jsem stipendium na studijní pobyt ve Finsku. Bylo to v zimě, noci ukrutně dlouhé a já jsem tam přečetl spoustu knížek současných finských autorů. A finskou moderní prózu jsem si zamiloval. Možná proto, že jsem měl možnost okamžitě konfrontovat literární fikci s realitou.

Byly součástí studia i překladatelské semináře?

Součástí studia ne. Ale v osmdesátých letech existovalo, snad v rámci spisovatelského svazu, sdružení mladých a začínajících překladatelů, které občas pořádalo víkendové překladatelské dílny na Dobříši. Součástí bývaly přednášky o překládání prózy, písňových textů, filmových titulků atd. a pak přímo práce s textem v jednotlivých jazykových sekcích. Finskou dílnu vedl skvělý Jan Petr Velkoborský, který mě učil finskou literaturu na fakultě a později mi pomohl získat místo redaktora v Albatrosu.

Pomohla vám tato zkušenost zevnitř později při prosazování vlastních záměrů?

V nakladatelství jsem začal pracovat hned po škole, ale asi jsem jako redaktor nebyl moc dobrý. Chyběly mi zkušenosti pro práci s textem i pro práci s autory. Jak má fungovat dobrý redaktor, jsem vlastně poznal až později, kdy už jsem stál na opačné straně. Rád bych však dodal, že Albatros byl v osmdesátých letech svobodomyslnou oázou, kde panovala velmi přátelská a tvůrčí atmosféra. Tak trochu za větrem tam pracovala spousta báječných a schopných lidí, od nichž bylo co čerpat. V tomhle smyslu to promarněná léta rozhodně nebyla.

Jak si vůbec vybíráte tituly k překladu? Pracujete na objednávku, nebo výběr provádíte sám a pak knihy nakladatelům nabízíte v naději, že někoho zaujmou?

Výběr od počátku provádím sám. Načtu desítky knížek, vyberu si z nich pět šest a nabízím je nakladatelům, někomu stačí jen synopse, jiný chce i ukázku. A s jednou, někdy s dvěma za rok nakonec uspěju. Na objednávku překládám spíš výjimečně a v podstatě až poslední dobou. První objednávku na překlad finské knihy jsem dostal až v roce 2005.

Tvorbu svých kmenových autorů asi sledujete automaticky, ale jak je to s objevováním nových jmen?

Rád překládám to, co mě samotného zaujme. Když mám prostě pocit, že by bylo fajn, kdyby si tu knížku u nás mohl přečíst i někdo jiný. Nová jména objevuju spíš náhodou, většinou na doporučení někoho z kamarádů či známých, někdy mě inspiruje recenze ve finském tisku. Čím dál častěji mě také oslovují finští nakladatelé a agenti.

A máte z poslední doby nějaký literární objev?

V poslední době mě hodně zaujal Tuomas Kyrö. Sice poněkud specifický autor, ale určitě stojí za to ho do budoucna sledovat. A opravdu mě potěšila Katri Lipsonová, která svou druhou knihu jménem Zmrzlinář umístila do Československa. Neotřelou formou nabízí zajímavý a dost zasvěcený pohled zvenčí na nás v období od čtyřicátých do začátku devadesátých let.

Jakou roli při výběru hraje přenosnost tématu knihy do našich zeměpisných šířek?

Někdy dost značnou. Přidržím-li se finského kontextu, jsou knihy, které jsou vynikající, ale jejich překlad je složitý či dokonce vyloučený. Je v nich tolik odkazů na finskou kulturu a historii nebo jsou natolik spjaty s finskou mentalitou, že na jiného než finského čtenáře mohou působit odtažitě až nepochopitelně.

Po dvaceti letech práce v překladatelském povolání už můžete srovnávat. Kterého autora či knihu bylo nejobtížnější prosadit a proč?

Za nejobtížněji prosaditelné bych označil ty, které u nás ještě nevyšly. Například Čínská zahrada od Markuse Nummiho – neuvěřitelně silný příběh lásky na pozadí křesťansko-islámských střetů a nevyjasněných mocenských vztahů ve Střední Asii v desátých až třicátých letech dvacátého století. Nakladatele zřejmě odrazuje velký rozsah. Kniha už se prý připravuje v Německu, třeba se pak k vydání odhodlá i někdo u nás.

Překládáte převážně prózu a zejména od mužských autorů. Je to záměr, či náhoda?

Spíš náhoda. Ty počty opticky zvyšují knihy Kari Hotakainena a Arto Paasilinny, od každého z nich jsem přeložil čtyři tituly. Jinak mám dojem, že se mi ten poměr v poslední době srovnává. Zároveň je třeba říct, že mužští autoři se mi asi překládají snáze a některé autorky si překládat netroufám. Jednoduše proto, že mi chybí „ženské vidění“.

Zanedlouho vyjde ve vašem překladu Hotakainenův román Slovo boží, což je vlastně druhý díl volné trilogie, kterou autor zahájil knihou Role člověka (česky 2011). Má překládání ještě neukončené trilogie nějaká specifika? Nebo vám autor nastínil koncepci celku?

Autor nastínil koncepci lapidárně. Je to volná tematická trilogie, ve které jde o peníze. Tečka. Překlad dosud neukončené trilogie má samozřejmě svá úskalí. Jenže ta se vynoří až při samotném překládání nebo dokonce potom. Asi bych některé věci v prvním díle řešil jinak, kdybych už měl k dispozici díl druhý. A teď po přeložení druhého dílu mám strach, co se objeví ve třetím. Na druhé straně aktuálnost tématu si jaksi žádá, aby kniha vyšla co nejdřív po originálu. Uvidíme… Práce na třetím dílu se teď kvůli Hotakainenově vážné autonehodě přibrzdily a je otázka, jestli tento díl vyjde za rok, za dva nebo ještě později.

Finské knihy, které u nás za rok vyjdou, se většinou dají spočítat na prstech jedné ruky. Je na českém trhu podle vás prostor pro větší počet finských titulů? A které autory byste si rád přeložil?

Myslím, že těch knížek ve srovnání s jinými takzvanými malými literaturami u nás vychází docela dost. Větší prostor by byl, kdyby je četlo víc lidí. Moc rád bych si přeložil některou z knížek Markuse Nummiho. A ještě něco od Kristiny Carlsonové.