Kočárek v galerii

Kdo nebo co je nejzavilejším nepřítelem dobrého umění? Nechápavé publikum? Konzervativní vkus? Nedostatek imaginace? Kritici? Podle Cyrila Connollyho, britského intelektuála a spisovatele, je tím nepřítelem kočárek zaparkovaný v předsíni. Bonmot z knihy Enemies of Promise (Nepřátelé příslibu) sice pochází z roku 1938, ale pokud se podíváme na dnešní svět umění, může se zdát, že se od Connollyho dob mnoho nezměnilo. Pro děti není místo ani v domácnosti úspěšného umělce, ani v galeriích a na půdě akademií, což je problém o to větší, že od vydání románu zažil umělecký svět velký nástup žen, a tedy i matek.

Na okraji společnosti

V rámci diskusí a přímých akcí pořádaných skupinou Enemies of Good Art (Nepřátelé dobrého umění) se Martina Mullaneyová a její kolegyně snaží přesvědčit své okolí, že potíž není ani tak v kočárku, natož v jeho obsahu. Tkví jednak v zažité představě, podle níž se péče o dítě neslučuje s uměleckou karié­rou, a pak především v nastavení systému umělecké praxe (potažmo trhu práce obecně), které znevýhodňuje rodiče s dětmi a především matky.

Na začátku aktivit skupiny přitom stál právě spor o kočárek. Téměř pět milionů návštěvníků projde ročně expozicemi galerie Tate Modern. Jedinci s dětmi však evidentně nejsou vítáni. V galerii chybí dětský koutek, dítě je vnímáno jako rušivý element. Jinými slovy, své ratolesti má návštěvník nechat doma nebo ve školce. Ale co když jste umělkyně a zároveň matka-samoživitelka, která nemá peníze na zaplacení hlídání, a dítě je příliš malé na to, aby bylo ve školce? Přesně v této situaci se nacházela Mullaneyová, když Nepřátele dobrého umění zakládala. Od té doby se iniciativa na pomezí umělecké aktivity a aktivistické platformy rozrostla do podoby kolektivních akcí v galeriích, diskusí (kde jsou děti naopak vítány) a rozhovorů na téma umění a rodičovství, respektive mateřství, publikovaných na internetu. Rozšířilo se i spektrum cílů skupiny, takže vedle změny přístupu galerijních institucí k dětem se Nepřátelé dobrého umění pokoušejí upozornit i na další případy, kdy jsou rodiče ve světě umění diskriminováni.

Sny o kariéře a babičky

Mluvíme-li o rodičích, v drtivé většině případů jde především o matky, které ve stávajících podmínkách na péči o potomky doplácejí. To se ukázalo také během pražské diskuse. Přítomné ženy si stěžovaly na to, že břemeno péče leží především na nich. Umělkyně poté, co mají děti, obvykle zmizí na pár let ze scény, a i proto často mateřství odkládají a čekají na příhodný čas. V případě mnohých britských umělkyň to však nepřijde nikdy. Mají­-li na výběr mezi rodinou a prací, volí práci a riskují, že budou pokládány za kariéristky. Zde se logicky nabízí otázka, zda bychom muže v téže situaci hodnotili stejně.

Nerovnost pohlaví se projevuje obzvlášť patrně v rodinách, kde jsou oba rodiče umělci. Jestliže platí, že při stávající dělbě rolí klade péče o dítě větší nároky na matku a je de facto na překážku především v její profesionální seberealizaci, v uměleckém prostředí to platí dvojnásob. Umění tradičně bylo a stále je maskulinní doménou navzdory tomu, že v současné době počet žen studujících na uměleckých školách převyšuje počet mužů. Působí zde nejen zavedené mužské hierarchie jako v jiných prestižních oborech, ale ve hře je rovněž mýtus uměleckého génia tradičně považovaného za maskulinní výsadu. V českém kontextu se může představa o prestiži umělců zdát odtržená od reality, ale na Západě je špičkové současné umění velmi lukrativním zbožím a umělecká komunita se tím pádem vyznačuje daleko větší mírou soutěživosti. V tomto ohledu mají české umělkyně oproti svým britským kolegyním jednu pochybnou výhodu: trh se současným uměním zde takřka neexistuje, a tak nejsou postaveny před volbu kariéry nebo rodiny – zářná umělecká kariéra není v českých podmínkách obvykle dostupná ani mužům. Další rozdílem oproti britskému prostředí jsou užší rodinné vazby, projevující se dostupností babiček na hlídání.

Nedůvěra k feminismu

Ve všem ostatním (nižšími platy ve srovnání s muži a neochotou zaměstnavatelů nabídnout zkrácený pracovní úvazek počínaje a nedostatečnou kapacitou a flexibilitou školek konče) však české ženy narážejí na podobné problémy jako jejich protějšky na Západě. Vzhledem k místní hluboce zakořeněné nedůvěře vůči feminismu zde navíc chybí společná platforma, která by pomohla formulovat ženské problémy v širším společenském kontextu a umožnila efektivní prosazení změn.

Z diskuse v Tranzitdisplay nevzešel žádný manifest ani úderná skupina, která by vyzbrojena kočárky vyrazila dobývat místní galerie. Přesto však mělo setkání smysl. Vyplynulo z něj, že ke zlepšení postavení matek ve světě umění nestačí jen vybojovat si více prostoru k tvorbě ve vlastní rodině, případně vychovat potomky v duchu rovnosti pohlaví. Pro to, aby skutečně nastala změna, je třeba si především uvědomit, že se nejedná o osobní problém „postižených“ jednotlivců, projev souboje pohlaví ani výlučný problém žen, ale o diskriminační nastavení systému, které můžeme společným úsilím změnit.

Autorka je kritička a kurátorka.