Počátkem června byl zahájen šestý ročník Prague Biennale, zastřešený mezinárodním periodikem Flash Art. Notoricky podfinancovaná akce však nemůže naplnit své nepřiměřeně velké ambice a trpí nečitelností.
Pražské bienále letos konečně naplnilo všechna svá očekávání. Je skandální, kontroverzní a pro svůj region symbolické. Bohužel však ani v jednom případě se nejedná o pozitivní smysl použitého slova.
Již obvyklou obhajobou nízké kvality je nedostatečná finanční podpora. Od hlavních donátorů, ministerstva kultury a pražského magistrátu, obdrželo Prague Biennale 6 letos jen devět set tisíc korun. Pro srovnání: přehlídka v Bukurešti, která byla loni označena za jedno z nejvíce podfinancovaných bienále na světě, operovala s částkou sto dvacet čtyři tisíc eur, tedy zhruba třikrát vyšší.
Právě bukurešťské bienále by však mohlo být dobrým příkladem, jak lze i s mizivým rozpočtem obstát. Newyorská kurátorka Anne Barlow loni upustila od masové akce a rozhodla se svůj výběr pro bienále zúžit jen na dvacítku pečlivě zvolených uměleckých osobností, které v malých skupinách vystavila na zajímavých lokacích v různých částech města. Zbytek peněz poté věnovala graficky silné propagaci. Pražské bienále nás oproti tomu uvítá nedodělanými stránkami s chybějící českou verzí. Těžko zde budeme hledat i pro většinu návštěvníků nejdůležitější informaci – kolonku otevírací doba.
Nepřehledný guláš
Nepřekvapí poté ani tradiční sekce Expanded Painting, vytvořená autorským týmem bienále Giancarlem Politim, Helenou Kontovou a Nicolou Trezzim. Přestože se ve výběru najdou kvalitní umělci jako Peter Halley, Shinique Smith nebo Bruno Munari, pokus postihnout téma „malba je, když“ na výstavě s očividně velmi omezeným rozpočtem a za účasti dvaceti pěti umělců je předem odsouzený k neúspěchu. Výstava věnovaná médiu, které kdysi představovalo polovinu veškeré umělecké produkce, by ostatně byla v určitém stupni smysluplnosti realizovatelná jen jejím rozšířením na celé bienále s desítkami podsekcí a jasným kurátorským přístupem. Výběr děl zvolených podle nejasného klíče a okleštěných citací od známých kritiků je jen zárukou nepřehledného guláše, který ještě zamíchá špatná instalace děl, jež se zdají být – aspoň z hlediska portfolia umělců – spíše druhořadá.
Vztah sekce Homage to Miroslav Tichý, věnované známému českému fotografovi, k celému zbytku bienále, které je především událostí aktuálního umění, je velmi nejasný, pomineme-li, že jejím cílem by mohlo být přilákání mainstreamového publika. Nic moc zajímavého tu na diváka stejně nečeká – umělecká úroveň zde převažujících raných maleb a kreseb je oproti fotografiím diskutabilní, výstava tak spíše připomíná „blockbustery“ typu Modigliani bez Modiglianiho, jak je známe z pražského Obecního domu. Nejslavnější český umělec druhé poloviny minulého století se tak – opět symbolicky – doposud dočkal jediné kvalitní retrospektivy v pařížském Centre Pompidou.
Formalismus a angažovanost
Serióznější hodnocení snesou jen zbývající tři výstavy. Nejde ale ani tak o bienálové sekce, jako spíš o samostatné přehlídky. Ani jedna se totiž nestaví k formátu bienále nějak koncepčně či kriticky, jak tomu u podobných formátů bývá, ale všechny vlastně jen tradičně prezentují specifický vkus kurátora výběrem podobných děl.
Fotografická část Rekonstrukce fotografie kurátora Pavla Vančáta je celkově pravděpodobně nejkvalitnější, ale i expozice Flow Zuzany Blochové a Patricie Talacko jsou profesionálně zvládnuté jak výběrem jádra mezinárodních autorů, vhodně doplněného o umělce české, tak zastoupením všech generací či kvalitní instalací. V celkovém rámci tyto sekce bohužel doplácejí na přílišnou vzájemnou podobnost. Přestože Vančát hovoří o abstraktním dědictví moderny ve fotografii a Blochová s Talacko o intuitivním, iracionálním přístupu, v určité koncentraci na formu a důrazem na objektovost původně dvojrozměrných médií jako by byla jedna výstava rozšířením druhé. Nepřekvapí pak, že dílo Barbary Kasten, která oba póly fotografie a objektu-malby spojuje, nalezneme na obou výstavách. Přestože toto spojení může být zajímavé, vzhledem k určité barevnosti a reprezentativnosti, jež se od bienále očekávají, může být blízkost dvou výstav zastávajících již tak velmi specifický názor problematická.
Při srovnání se slovenskou sekcí Miry Sikorové-Putišové, sestávající hlavně z dokumentace různých utopických akcí a sociálních projektů, mohou obě české formálně zaměřené výstavy působit velmi komerčně. Slovenská sekce je sice co do výsledné prezentace často velmi neohrabaná, ale jako by se prospala až k současnému celosvětovému angažovanému a aktivistickému obratu. Mimoto přináší také z mého pohledu dvě nejsilnější díla bienále: videa Lucie Nimcové a Tomáše Rafy.
Česká sekce naopak tento obrat zcela ignoruje. V případě Vančáta se stále obrací k moderně z přehlídky Documenta roku 2007. Je sice formálně velmi aktuální, ale obsahově opožděná. Blochová a Talacko se zase vracejí k západoevropskému dědictví Franze Westa, určenému primárně pro galerijní trh. Oběma kurátorkám by se dalo vytknout, že spíše než o iracionální a intuitivní umění trpící existence se jedná o naučený primitivismus a někdy až formální manýru. Přestože i obě české výstavy samozřejmě obsahují z velké části kvalitní díla od výborných umělců, jako by na pražském bienále zkrátka nic nebylo na svém místě.
Autor je kurátor a kritik.
Prague Biennale. Nákladové nádraží Žižkov, Praha, 6. 6. – 15. 9. 2013.