Hledání návodu na živé město

V pražské galerii DOX nedávno proběhla konference reSITE, jež poukázala na proměnu role urbanismu a architektury v současné době. Zatímco na počátku 20. století urbanisté pojímali krajinu jako tabula rasa a města, stroje na bydlení, dělili do samostatných funkčních zón, úkolem dnešního urbanisty je spojit dříve rozpojené a vytvořit předpoklady pro soužití různorodých prvků.

Neformální bydlení

Zhruba v šedesátých letech proběhl v architektonickém diskursu důležitý obrat a dům-stroj byl nahrazen mnohem přijatelnějším konceptem habitatu, beroucím ohled na geografický, společenský či antropologický kontext daného společenství. Architektura přestala předepisovat, učila se od nezápadních kultur a snažila se respektovat pozitivní vlastnosti architektury bez architektů. Do obecného povědomí se tudíž dostala představa takzvané architektury neformální (informal architecture), vernakulární a s ní spojené prostorové intervence.

Jakkoliv samotný koncept neformální architektury nebyl na festivalu reSITE příliš často zmiňován, hlavní témata konference, tedy právo na město a s ním spojené praktiky (městský cyklismus, trhy, drobné krámky, živá nábřeží), dokládají, že se tyto myšlenky dostaly zpět do veřejného povědomí a ovlivňují dnes naši představu živého a dobře žitého města.

Organizátorům reSITE se tak například podařilo do Prahy pozvat jako jednoho z hlavních hostů a vedoucího workshopu Cecila Balmonda, inženýra a architekta, v jehož tvorbě je ornament přeměněn na strukturální podstatu architektury. Právě Balmond ve svém přístupu vychází nejen z matematického myšlení, ale i z neformální architektury a navazuje tak na myšlenky vzešlé z obratu šedesátých let.

Konference reSITE může být považována buď za pokus o formalizaci dosud neformální praxe, anebo za diplomatickou snahu stvořit městské prostředí, které by svým obyvatelům dávalo příležitost k prostorovým intervencím. Většina účastníků přitom vycházela implicitně z ekologického myšlení, případně z představy krajinářské architektury. Město lze pokládat za jisté sociální předivo, v němž se urbanista snaží zachovat a rozvinout životní zvyky obyvatel, aniž by je násilně měnil. Konference reSITE tak reflektovala tento organický urbanistický přístup a s ním spojená témata: omezení automobilové dopravy, navrácení života do ulic, problém sídelní kaše (tj. rozrůstání obcí do krajiny) a pružnost krajiny, tj. její schopnost vstřebat případné povodně, aniž by byla poškozena lidská obydlí.

Prostředí pro život?

Ekologický rámec jinak bytostně společenské problematiky živého města se však místy zároveň jevil jako její hraniční čára. Příkladem budiž biotechnologický výzkum americké architektky Marie Aiolovy, zakladatelky organizace Terreform One, jež kombinuje vědu a design. Aiolova sice ve své tvorbě odkazuje na koncept habitatu, její velkolepé ekovize však zapadají do všudypřítomného mediálního obrazu apokalypsy, jenž je ve skutečnosti možná spíše završením jednoho západního paradigmatu než opravdovým koncem světa. Jakkoliv některé konkrétní inovace navržené její organizací mohou být přínosné, apokalyptické ekovize se blíží spíše absurdním projektům, mezi něž patří například populární návrhy ozeleněných mrakodrapů ignorující fakt, že by na střeše několikasetmetrové budovy mohla vyrůst nanejvýš borovice kleč. Aiolova tak nevědomky reprodukuje rousseauovskou myšlenku dobré přírody i technologické paradigma stojící na počátku krize životního prostředí. Skoro by se v této souvislosti chtělo připomenout výrok Karla Kosíka, že dříve než Umwelt (životní prostředí) bychom měli zachránit Welt (svět).

Osvěžující byl oproti tomu zcela opačný přístup Enriqua Peñalosy, bývalého primátora města Bogota, jenž nahlíží problematiku ozeleněného městského prostoru především jako otázku spravedlnosti a sociální rovnosti. Díky své schopnosti pojmenovávat věci pravými jmény působil Peñalosa v českém kontextu jako zjevení. Například cyklodoprava ve městech není pro něj primárně záležitostí ekologického inženýrství, ale otázkou lidské důstojnosti v městském prostoru, jemuž dosud vládly bohatší vrstvy vlastnící automobil. Lepší životní prostředí je tedy důsledkem spravedlivějšího společenského uspořádání, nikoliv cíl sám o sobě. Úkolem urbanisty je následně vytvářet město jako prostor, v němž jsou práva všech občanů respektována (ať již je to právo na bydlení, veřejný prostor či na vzdělávání). Dobré životní prostředí zkrátka není úplně to samé jako dobré prostředí pro život. Peñalosa tak do jisté míry reprezentuje nový politický styl, latinskoamerický populismus v dobrém slova smyslu, předpokládající přímější participaci občanů na politickém dění. Úkolem urbanisty není přikazovat, co je dobré či špatné, radikálně bourat a stavět, ale spíše slaďovat různorodé zájmy občanů a zlepšovat kvalitu života kultivací veřejného prostoru.

Odvaha ke střetu

Během krátké prezentace Tomáše Ctibora, zástupce ředitele útvaru rozvoje hlavního města Prahy, se však ukázalo, do jaké míry toto pojetí městské politiky českým zastupitelům zůstává stále cizí. Ctibor ukázal fotografii pražského Kongresového centra, stavby, jež je prý špatná, protože je komunistická (jako by tím nepřímo odkazoval na kauzy havířovského nádraží, hotelu Praha a jiných unikátních staveb, padajících za oběť podobným soudcům veřejného vkusu). Český lid je údajně postižen dědictvím komunismu a úkolem politiků je měnit mysl občanů. Prezentace obsahovala i fotografii z lokální demonstrace neznámého občanského sdružení, již Ctibor komentoval slovy „toto není demokracie“. V následné diskusi prohlásil, že občané nevědí, co je pro ně dobré, a že je tudíž na (jimi zvoleném) politikovi, aby jim to řekl. Krátký Ctiborův příspěvek na konferenci zabývající se participativností a veřejným prostorem tak odpovídal spíše zastaralé představě urbanisty, který předepisuje a vychovává. Implicitně navíc podceňoval občanskou společnost, jelikož vylučoval demonstrace a jiná shromáždění ve veřejném prostoru z legitimního prostoru demokracie. Právě toto kádrování však nakonec probudilo publikum a diskuse tak získala nový politický smysl.

Navzdory reakcím publika na Ctiborův příspěvek byla nedostatkem konference celková absence polemické diskuse, zapříčiněná příliš nabitým programem. Na pódiu se vystřídalo leckdy až osm účastníků, každý dostal pouhých pět minut na prezentaci svých myšlenek, a na diskusi s publikem tak zbývalo málo času. Zatímco jednotlivé panely se blížily formátu Pecha Kucha, hlavní přednášky byly sotva hodinové. Přednášející se tak sice vyvarovali suchopárnosti a zdlouhavosti, danou problematiku ale pouze nastínili a nevylíčili dostatečně do hloubky. Dramaturgie konferencí by také do budoucna měla dbát na to, aby v diskusích lépe vynikaly protikladné pozice účastníků a vznikal opravdový dialog. Měla by se vyvarovat situací jako „diskusi“ po kontroverzní přednášce Winyho Maase, kdy architektův přítel referoval publiku o tom, kterak je Maas úžasný.

I přes tyto výtky, představující spíše výzvu do budoucna, je však relativně mladý festival reSITE výjimečnou akcí. Zlepšení prostředí pro život v českých městech napomáhá na dvou frontách zároveň: jednak ve veřejném prostoru pomocí festivalu a městských intervencí, jednak „zákulisně“ na konferenci, když se snaží ovlivnit myšlení přizvaných developerů, zastupitelů a jiných hostů z oboru.

Autorka je spisovatelka a publicistka.