O vizích bez vize

Dílo Karla Pragera vyvolává dodnes mezi širší veřejností kontroverzní reakce. Prager se často stává obětí zavádějící nálepky „prominentní režimní architekt“. Jeho dílo bývá odsuzováno jako doklad zpupnosti komunistického režimu, ignorujícího historickou minulost staré Prahy, a zároveň slouží jako terč invektiv mnoha dnešních bořičů, kteří by rádi nařídili demolici všeho, co vzniklo mezi lety 1948 a 1989 (příkladem je bývalý pražský primátor Bohuslav Svoboda). Pragerovy stavby se tak potýkají se snahou definovat minulost jako totalitu a určit její jediný správný výklad. Tato snaha se zhmotňuje nejen v městském prostředí, z nějž je odstraňováno vše, co by komplikovalo pohled na minulost, ale i v disciplinování těla a mysli, z nichž mají vymizet všechna gesta a myšlenky spjaté s minulým režimem. Vzniká tak zvláštní schizofrenní identita a černobílá reflexe architektů, jakým byl Prager, je jen jedním z jejích projevů.

Tuto zjednodušenou perspektivu se snaží zpochybnit právě probíhající výstava ve Veletržním paláci. Tak jako se Bruselskému snu (2009) či Kotvám Máje (2011) podařilo oživit zájem o československé poválečné architektonické dědictví, i výstava Karel Prager s podtitulem Architekt, stavitel, vizio­nář by mohla k takovému přehodnocení významně přispět. „Mohla by“ – způsob podmiňovací naznačuje, že se to zatím nestalo. Ve skutečnosti je výstava pro svou nekoncepčnost spíše medvědí službou architektovi. Odškrtává položku „retrospektiva díla“ v rubrice „splněno“, ale jen minimálně přispívá k přehodnocení Pragerova díla.

Plochá výstava

Situace dlouhodobě podfinancované Národní galerie slouží jako vysvětlení i alibi. Myšlenka oživit zájem o Pragerovo dílo je úctyhodná – škoda, že zůstalo jen u dobrého úmyslu. Nejvýraznějším a i nejzdařilejším prvkem výstavy jsou velké panely s popisky a s reprodukcemi Pragerových staveb umístěné kolmo na zábradlí prvního patra Veletržního paláce. Panely vyčnívají do volného prostoru galerie, jako by symbolizovaly Pragerovo pojetí staveb plovoucích v prostoru. Působí jako jasně zapamatovatelný signalizační prvek, lákající diváka na výstavu už při pouhém pohledu do dvorany. Mezi vystavené objekty patří i skleněná dlaždice Nové scény. Pouze zde se zjevuje samotná materialita Pragerových staveb, konstrukční princip jakožto téměř hmatatelná zkušenost. Bohužel se organizátorům nepodařilo sehnat či aspoň lépe zdokumentovat další unikátní konstrukční prvky. Vystavená dlaždice totiž poukazuje na základní otázku: Jak zprostředkovat zkušenost architektury uvnitř galerie? Architektura je zkušeností těla v daném prostoru, k té zde však nedochází. Vystavené budovy jsou redukovány na složku konceptuální, na plán, model či fotografii, které jsou ze své podstaty oproti skutečným stavbám vždy příliš ploché. Všechna tato média jsou navíc ve Veletržním paláci vystavena velmi ledabyle. Originály původních plánů jsou nalepeny přímo na zdi, fotografie nezachovávají jednotný formát, architektonické modely jsou na několika místech rozlepené (kolik asi stojí zakoupení lepidla a oprava modelů?). Mnohdy chybí i zcela základní dokumentace – není patrné, zda jednotlivé plány zůstaly v projektové fázi či zda jde o realizované stavby.

Pragerovy konstrukční principy by si každopádně zasluhovaly detailnějšího vysvětlení, začlenění do společenského kontextu a do dějin světové architektury. Výstava bohužel působí spíše jako promarněná šance.

Vize, nebo vidina?

Návštěvník výstavy se navíc ocitá v zajetí zvláštního paradoxu. Prager vytvořil většinu svých staveb v Praze a výstava se koná právě zde. Není však doplněna žádným pravidelným týdenním cyklem návštěv a prohlídek veřejnosti často nepřístupných budov. To by přitom k pochopení architektovy tvorby přispělo mnohem více než fotografie a plány ve Veletržním paláci. Dílo architekta, který trval na tom, že architekturou pro něj není plán, ale pouze uskutečněná hmotná stavba, je tak redukováno na pouhou abstraktní složku. Přitom je zjevné, že zájem o architekturu je silný – nedávné Dny architektury, pořádané občanským sdružením Kruh, upoutaly stovky lidí. Dav pozorující opomíjenannou architekturu a připomínal téměř spontánní demonstraci. Oproti tomu prostory galerie, kde je těžké dohledat i plakát upozorňující na výstavu, jsou liduprázdné. Nejen výstava, ale i stav Veletržního paláce naznačuje hlubší problémy této instituce.

Před budovou, jež svou kvalitou a rozlehlostí předčí leckdy i nejprestižnější světové galerie, zeje prázdný prostor. Spolu se stavbou obchodního centra Galerie Stromovka – balancující na hranici zákonnosti a zpupnosti, již nelze srovnat s tou Pragerovou – lze navíc očekávat tlak na postupnou komercializaci objektu. Přitom je zjevné, že oživení Veletržního paláce by vyžadovalo spíše vůli experimentovat než vysoké náklady. Galerie by prozatím mohla aspoň některé své nevyužité prostory za symbolickou cenu poskytnout neziskovým občanským sdružením. Sídlit by zde mohly umělecké časopisy, občanská sdružení zaměřená na umění a architekturu, ateliéry… Veletržní palác by se tak z trezoru proměnil v otevřenou instituci, založenou na symbióze veřejnoprávní galerie a občanské společnosti. Každé sdružení by na sebe nabalilo nové publikum a nové kulturní akce a snad by tak časem došlo i k oživení prostoru před galerií. Vzkříšený „palác“ by tak snad aspoň částečně mohl vzdorovat gentrifikačnímu tlaku budoucího obchodního centra.Mimoto se jeho první patro přímo nabízí k citlivé renovaci. Pokud by skleněná okna bylo možné v létě vyklopit, vnější svět by mohl být propojen s vnitřkem galerie. Galerie či kavárny, jež by na tomto pomezí mohly vzniknout, by navrátily budově původní otevřenost a zapsaly ji do veřejného života. Zkrátka: aby se Veletržní palác stal dobrou veřejnou galerií, potřebuje spíše vizi než nedbalé výstavy o vizionářích.

Autorka je spisovatelka a publicistka.