Dvacet převážně hereckých osobností – nepočítámli Jolanu Voldánou, o které nevím, jaká osobnost je, a Pavla Šporcla s modrým nástrojem, který je osobnost naplňující mě tichým zoufalstvím – čte z knihy, která se jmenuje Bible Reynek, to také nevím proč. Všichni prý chtějí peníze na proměnu petrkovského statku v památníkovou zrůdu s bodovými světly v podhledech, to taky nevím proč. Předčítání reliktu kabalistickohierofantického textu inicioval herec Etzler, kterému Reynek nesmazatelně poznamenal život, jak se dočítám, tedy chápu, že mu to chce herec vrátit zapojením svých kolegů do masivní markentingové kampaně, proměňující neokázalého a intuitivního tvůrce v katolizovanou uměleckou ikonu, kterou podle Nadace Reynek zřejmě potřebujeme.
Úvodním spektáklem v katedrále to začalo, zamoření bigboardy to provázelo, dohuštění Chagallem to jistilo, ale jako filantropický čin směřující k vytvoření oázy duchovního a uměleckého života to pořád nějak nevypadalo, navíc stále nevím, proč by se něco takového mělo budovat, už proto, že okolní poušť vzniká prostředky, kterými se na oázu vydělává. Hromada prachů, kterou to doteď stálo, by přece na deklarovaný cíl stačila sama o sobě a publicita odpovídající umělcovu formátu už tu přece je. Potomci slavných bývají pohříchu dědici práv, kteří střelí všechno až po ponožky, koneckonců proč ne, když jsou ta práva. Nejhorší jsou na tom ty mše a opulentní weby nabušené obrazy chudoby, ale tady měl ideu nasekat prachy v duchovním odéru profidlaném Šporclem nejspíš i někdo jiný. Opravdu mi uniká, pro co jiného se tenhle svatý Vít tancoval než pro lačné oči marketingové agentury. K pobavení mých očí ale povaha Reynkova díla megalomanský pokus o jeho účelovou ikonizaci podrážela, kudy chodila, takže všemi póry lezl akorát ten kšeft, na webových stránkách Bible Reynek svítí mezi ostatními tmavými ikonami ikona Koupit červeně, asi na znamení filantropie, ale pochybuji, že by výtěžek z jejího prodeje pokryl víc než zámkovou dlažbu na malé parkoviště v Petrkově.
Do tohoto zmatení – raději bych měl použít biblický výraz Bábelu – přicházejí naši angažovaní umělci se svým jevištním patosem, napříčrežimním étosem a zmatením nevylučujícím proradnost. Tohle štymuje. Proč čtou Bibli Reynek za doprovodu houslí Vydra s Boučkovou a Dejdarem, kteří vymetou kdejakou sračku, je úplně jasné, proč se takového kulturního pokrytectví neštítí ani ostatní účinkující, vlastně taky. Vznešená holírna, kde se elegantně provaříš s dobročinnou nadstavbou, je ztělesněním přeludu o roli umělců a úloze kultury jako protektorů ohrožených hodnot. A tak se už taky nedivím, že mám co dělat, aby mě podoba současné kultury nezlikvidovala už definitivně, když alibistické exhibování zničených prostitutů je jen jednou z jejích smrtících esencí. Bohužel, tahle kultura ohrožena není. Katolicismus, duchovní snobismus, markentigové pojetí, kurs k mainstreamu, tahle směska své pevné místo na slunci má.
Nastal čas iniciovat čtení z Hnědé knihy vydané nakladatelstvím Divus, která mě nesmazatelně poznamenala svou kanonickou uhrančivostí a kterou si její aktéři napsali vlastně sami: „… šel etzler po příkopech a cestou ho kouřil šporcl, kerej přitom prcal voldánku přes krámy, potkaj hrzánovou a ta říká: vy svině zkurvený mrdkou vostříkaný, nechcete mi vojet anál a strčit mi voldánový vložku do huby, ale šporcl, kerej už dokouřil a lízal etzlerovi zapařený koule, zařval: my se na tebe vysereme, ty smradlavá svině, ať tě voprcá holub tím svým zajebaným vocasem a strčí ti do huby to hovno, co ti čumí z prdele“ atd. atd.