nová divočina

Pod pojmem divočina si mnozí z nás představí buď scenérie z cestopisů páně Holuba, Livingstonea a podobných průkopníků, kteří euroamerické civilizaci pomáhali kolonizovat dříve neznámá místa, nebo si alespoň vzpomenou na televizní přírodovědné dokumenty. Tento obraz je ale od počátku kulturní konstrukt. Národní parky vznikaly jako „chrámy“ přírody, ohraničená území, na nichž si příroda pod kuratelou člověka zdánlivě „dělá, co chce“. Do hloubi lesů si přitom stále troufne málokdo, především lesníci, myslivci, pytláci a přírodovědci. V posledních desetiletích ale člověku za zády vzniká ještě úplně jiná podoba divočiny – špinavá a nekultivovaná. Jde o místa dříve lidmi využívaná a nyní opuštěná, a tak bezděky navrácená přírodě. Jak ve svých článcích dokazují Nina Vangeli a Hana Nováková, divočinu můžeme najít hned za naším domem, stačí se pozorně dívat kolem sebe. A o tom, jak se „pomalu, zato jistě z ochrany přírody stává další Potěmkinova vesnice“, se dozvíte z rozhovoru s ekologickým aktivistou Jiřím Malíkem. O současném vztahu lidstva k přírodě mimo jiné říká: „Špatně myslíme, špatně cítíme, a proto i špatně jednáme. Uvěřili jsme ekonomům, že peníze vyřeší vše, že znečišťovat se vyplatí. Považujeme za nejvyšší hodnotu diamanty či zlato, ne vodu a chleba.“