Disciplinovaný vlčák na řetězu

Ještě než čtvrtý díl Šíleného Maxe s podtitulem Zběsilá cesta vstoupil do běžné distribuce, provázela jej nálepka feministického blockbusteru. Extatické ohlasy navíc vynášely film do nebes jako mimořádnou akční podívanou, která svou dějově bohatší žánrovou konkurenci poráží neobyčejně dravou, málo vídanou přímočarostí. Ve světle všeobecného nadšení je ale třeba se ptát, do jaké míry je Zběsilá cesta skutečně radikálním dílem, útočícím na zákonitosti soudobé hollywoodské produkce. V každém z klíčových ohledů totiž snímek nezapomíná respektovat tradiční postupy, čímž svůj potenciál maximálního šílenství prozíravě krotí na dobře kontrolovanou zuřivost.

Divácky přívětivé šílenství

O Zběsilé cestě se v recenzích dočteme, že údajně postrádá expozici a téměř všechno důležité dění přesouvá do početných a nezvykle dlouhých akčních scén. Zápletka je sice opravdu jednoduchá a vystačí si s málem – s bandou unesených dívek v kamio­nu a hordou pronásledovatelů –, opírá se však o pevnou strukturu vyprávění, která odpovídá klasickému čtyřaktovému modelu. Čitelné předěly mezi jednotlivými akty, zdůrazněné extrémními barevnými kontrasty (oranžově žhnoucí slunce střídá sytě tmavá noční modř), tak umožňují přehledně sledovat postupný vývoj hrdinů a jejich měnící se situaci. Film nadto nesměřuje k otevřenému konci, jenž je typický pro moderní seriálové pojetí kinematografie, ale naopak se uzavírá do úhledného kruhu.

Nový Šílený Max proto v tomto ohledu ne­dosahuje úrovně ještě nevázanějších, takřka anarchistických exploatací, jaké v minulých letech natočili například Mark Neveldine s Brianem Taylorem. Zejména druhý díl jejich série Zastav a nepřežiješ (Crank: High Voltage, 2006) ukazuje, jak vypadá autentická revolta proti mainstreamovému filmu. Všechny přepjaté atrakce tady vycházejí z hrdinovy potřeby v krátkých intervalech dobíjet své náhradní elektrické srdce, takže i samotné, z obou stran neuzavřené vyprávění neustále trpí poruchou soustředění.

Příznačné je, že punkově pojatá tvorba dvojice Neveldine & Taylor se málokdy dočkala vřelé divácké odezvy. Důvodem rozporuplného, často negativního hodnocení byly také výstředně nasnímané, někdy až chao­tické akční sekvence, pořizované mimo jiné za jízdy na kolečkových bruslích. Režisér Šíleného Maxe, veterán George Miller, ale postupoval jinak a v průběhu více než patnáctiletých příprav na Zběsilou cestu si údajně stihl nakreslit kolem tří a půl tisíce storyboardů. A na akci ve výsledném filmu je to znát. Ačkoli její intenzita je konstantně vysoká a přítomností zdeformovaných monster, pokřivených grimas a jiných vyšinutých prvků upomíná na čirý brakový underground, striktně se řídí pravidly klasické kontinuity. Navzdory tomu, že honiček, přestřelek a bitek se v Šíleném Maxovi účastní velké množství aktérů, vždy přesně víme, kam směřují a v jaké pozici se nacházejí. To je na jedné straně obdivuhodné a mnohdy opojné, ale také jde o znak podřízenosti letitým hollywoodským zásadám a vstřícnosti k divákům.

Chytře dávkovaný konzervatismus

Ani s oním proklamovaným feminismem to ve Zběsilé cestě není tak žhavé, jak by se podle senzačních titulků mohlo zdát. Jednoruká vojanda Furiosa v podání Charlize Theronové sice v úvodu točí volantem ostře doleva, a uvádí tak celou zápletku do pohybu, ale ve finále už na rozhodující gesta nemá sílu. Do popředí se naopak propracovává Max, který se z bezmocného „transfuzáka“, pevně přikurtovaného k pouštní káře, stane nakonec tím, kdo určuje směr jízdy. V porovnání s odvážnější Kurevskou nakládačkou (Bitch Slap, 2009), kde spoře oděné sexbomby vprostřed prérie drze trestaly muže za jejich chcípáctví, se Millerův film jeví jako produkt kompromisu. Vyjádřením genderové rovnováhy je ostatně úplný závěr snímku, v němž si Furiosa s Maxem vyměňují mlčenlivé pohledy.

Výše řečené není nutné automaticky chápat jako zápor. Má ale demonstrovat, že na všech frontách kladné přijetí Zběsilé cesty je kromě vítaných odchylek od hlavního proudu dnešní mainstreamové tvorby rovnou měrou způsobené chytře dávkovaným konzervatismem. Čtvrtý Šílený Max proto není ani tak triumfem nekompromisního autorství, jako spíš vynalézavé disciplíny. Nepřipomíná vzteklého pitbula utrženého ze řetězu, ale silného šlechtěného vlčáka, který ví, že má­li dostat večeři, nesmí se od boudy vzdálit víc než na pár metrů.

Autor je filmový publicista.