Smutkem zasmušilé lidství

V románu Sorje Chalandona Návrat do Killybegs (Le Retour à Killybegs, 2011) se formou svérázných deníkových záznamů zpovídá ze svého života Tyrone Meehan, bojovník Irské republikánské armády, postava sice fiktivní, ale inspirovaná skutečným osudem. Každý zápis začíná krátkým souhrnem událostí dne a pak plynule přechází k minulosti. Bez patosu a bez hořkosti vypráví o dětství ve vesnici Killybegs, kde jeho věčně ožralý otec na hospodském stole proklamoval nároky Irů na nezávislost. Píše o životě v Belfastu, o tom, jak se přidal k IRA a boj za svobodu se stal jeho každodenním chlebem. Vzniká mozaika mikropříběhů obyčejných lidí a kniha nás tak provází historií Irska od krvavě potlačeného povstání v roce 1916 přes prohitlerovské sympatie Irů za druhé světové války, takzvanou vzpouru dek a řetězovou hladovku vězňů na konci sedmdesátých let až k začátku mírového procesu zkraje tisíciletí.

Ničema jako otec

První část románu připomíná jakýsi pokřivený příběh s tajemstvím. Známe zločince a velmi povšechně také zločin: jednaosmdesátiletý Meehan se sám hned v prologu označí za zrádce. Stále však netušíme nic o motivu ani okolnostech. Klíčový okamžik přichází přesně v polovině knihy. Při obraně republikánské ulice před britskou policií zastřelí Tyrone nešťastnou náhodou svého přítele a spolubojovníka Dannyho Finleye. Sám je při přestřelce lehce zraněn. Nikoho ani v duchu nenapadne, že Finley nepadl kulkou vystřelenou z nepřítelovy zbraně, a Tyrone nenajde odvahu, aby pravdu přiznal. „Zabil jsem Dannyho Finleye. Horečka. Opět jsem se roztřásl (…) Upadl na břicho. Dostal to do zad. Bratra mu zabili loajalisté, jeho zabil republikán. Čtrnáctého srpna 1969 jsem zavraždil Dannyho Finleye. Byl to náš konec. A taky můj.“ Je jasné, že Meehan za svůj čin bude muset nést zodpovědnost, jen podoba nevyhnutelných následků zůstane ještě několik kapitol skryta.

Až o mnoho let později, po propuštění z vězení v roce 1981, ho vyhledají agenti britské tajné služby a přitlačí ho ke zdi. Vědí, jak Finley zemřel, a Meehan se ocitá v pasti mlčení. „Měl jsem chuť se vzdát IRA. Ale nakonec jsem dostal strach. Ne ze smrti. Kdybych s jistotou věděl, že mi IRA vyhoví, a bude mě tedy soudit a společně se mnou zničí onen symbol, udělal bych to. Jenomže jsem byl přesvědčen o opaku. Naši velitelé nepodstoupí riziko pravdy (…) Bál jsem se přiznat pravdu pro nic za nic, doprošovat se odpuštění pro nic za nic. Moji nepřátelé se uchylují ke lžím? Mají to v povaze. Ale od svých velitelů bych to nesnesl.“ Takové argumenty ještě může čtenář pochopit a přijmout. Meehan však hned na následující straně přiznává, že si jen lže do kapsy. IRA je mu ukradená, prostě jen nechce zničit svůj obraz. „Celý život jsem pátral po zrádcích, abych nakonec zjistil, že ten nejhorší z nich se mi uvelebil v nitru. Tohohle zrádce jsem neviděl přicházet (…) Smekal se na chodníku, padal, obtížně vstával. Hulákal refrén opěvující Dannyho. Už teď byl sám. Stal se z něho ničema jako jeho otec. V konečném důsledku tedy nicka.“

Svátost smíření

Návrat do Killybegs je především románem o samotě. Osamělost nepřichází až se zabitím přítele a se lží, v níž se Meehan chvilku motá a nakonec vcelku pohodlně uvelebuje. Ani s okamžikem, kdy začne donášet informace Britům. Meehan byl odjakživa sám. Sám jako dítě postával před hospodou a čekal, až bude jeho otec tak namol, že bude ochotný jít domů. Sám v mládí pochyboval o smyslu­plnosti vraždění nepřítele. Zpočátku ještě dokázal samotu rozptýlit pocit sounáležitosti se spolubojovníky a spoluvězni. Později už před ní neunikne nikam. Samota, opuštěnost a zoufalství probleskují pod vším hrdinstvím a odhodlaností – nejen Meehanovým, ale i ostatních. Celá slavná IRA, vzbuzující ve světě takovou hrůzu, se ukazuje jako sbor ztrápených, zbědovaných lidí. „Viděl stínové vojáky, děti bez otců, ženy, které přišly o všechno. Smutek a únava zasmušily naše lidství. Společně s chudobou, důstojností a smrtí, našimi věrnými a mlčenlivými družkami. V těsné blízkosti, tak jako jeho, mě míjely obnošené kabáty a zablácené boty, vlasy zmáčené deštěm, utrmácené tváře.“

Meehanovu osamělost podtrhuje i chvíle jeho odhalení. Deník začíná psát několik dní poté, 24. prosince, tedy na Vánoce, v době setkávání, sdílení a blízkosti. A on se přitom uzavírá sám ve starém, nehostinném domě svých rodičů, tráví čas se svou úzkostí, kterou stejně jako otec utápí v alkoholu. Cítí se jako sirotek, pláče sám nad sebou, předem se oplakává. Jeho příběh nemůže skončit jinak než smrtí. Je to starý muž, nečeká ho žádná budoucnost. Proto se intenzivně vrací k minulosti, vyvolává dávno zapomenuté časy a nemilosrdně je konfrontuje s přítomností. Příběh se cyklicky vrací k rodnému domu a vesnici Killybegs. Meehanův deník je jakousi předsmrtnou svátostí smíření, po níž ovšem nenastane žádná úleva. Meehan netouží po odpuštění – rozhodl se promluvit, protože on jediný zná pravdu. Své samoty se nezbaví, jen doufá, že po vyřčení příběhu nastane ticho.

Kadit budeme společně

K ponurosti atmosféry zásadním způsobem přispívá všudypřítomná tělesnost. Když Meehan mluví o lidském těle, nepopisuje nic hezkého. Pocity a rozpoložení mysli se často transformují do tělesného vnímání nebo naopak z těla vyvěrají. Zuboženost duše se zobrazuje prostřednictvím zuboženého těla. Úzkost vždy provázejí tělesné potřeby, žízeň, nutkavá potřeba močit, zvracení. Meehan se zbavuje vzteku a hněvu vylučováním, a to všemi představitelnými otvory. Už zmíněná vzpoura dek, při níž irští vězni na protest proti ignorování jejich politických požadavků britskou vládou a Margaret Thatcherovou roztírali výkaly po zdech svých cel a odmítali vězeňské oblečení, je popsaná se zarážející přesností. „Rozhodli jsme se, že kadit budeme společně, abychom z toho soukromého úkonu udělali slavnostní akt a proměnili tak svoje ponížení ve slavnostní rituál. On si dřepl vlevo vedle dveří, já jsem to pouštěl do dlaní. Pak jsme své výkaly roztírali oběma rukama po zdech ve velkých vlahých kruzích. Zpočátku jsem zvracel. Ze surovosti podívané, z nesnesitelnosti smradu. A pak, postupem času, jsem se naučil měnit svoje znechucení v hněv. Čerstvá vrstva na vrstvy zaschlé, roztíral jsem lidskou omítku, a vůbec jsem se za sebe nestyděl.“

O příjemných vjemech a pocitech se nemluví, zato se obratně a téměř poeticky evokují pachy, nechutnost, krev, rozedrané končetiny, modřiny, rány, bití, tělesné ponižování, mučení. Jak se může člověk s takovou zkušeností vrátit do normálního života, milovat se s ženou, klábosit s chlapy u piva o nevinné všednodennosti? Britové získají Meehana po čtyřech letech života mezi výkaly. Těžko soudit člověka, který se celý život snaží překročit stín svého otce, zbabělce a ubožáka, jenž zemřel stejně uboze, jako žil. Meehan se tolik snaží být hrdinou, obětuje pohodlí a soukromí, nasazuje život, překoná nesnesitelná ponížení, a přesto umírá sám, opuštěný. Jediný, komu ještě stojí za trochu námahy, jsou jeho vrazi. A Meehana jejich příchod ani nepřekvapí. Dost možná ho totiž smrtí vysvobodili z pekla života.

Chalandon se tématu irského zrádce, jehož předobrazem byl důstojník IRA Denis Donaldson, věnoval už v románu Mon traître (Můj zrádce, 2008), tehdy však příběh vyprávěl z vlastního pohledu dlouholetého Donaldsonova přítele. Z textu příliš čišela ukřivděnost, kterou autor prožíval. Druhý pokus však byl trefou do černého – Chalandon vyvolal svým románem šok. A podařilo se mu za něj získat Cenu francouzské akademie.

Autorka je romanistka.