Nejnovější inscenace Chemického divadla, nazvaná Zlaté město, je zamyšlením nad identitou a atmosférou české metropole a komplikovanými vztahy, které si k ní vytvářejí její obyvatelé.
Text inscenace Zlaté město režiséra Vojtěcha Bárty a dramaturgyně Barbory Etlíkové vychází z povídky G. M. pražského německojazyčného spisovatele Gustava Meyrinka. Krátký příběh o americkém podnikateli, který skupuje a bourá staré pražské domy a přesvědčuje Pražany, že se pod budovami města ukrývají ložiska zlata, doplnily odkazy na současný sociálněpolitický kontext. V inscenaci se objevují byznysmeni, zkorumpovaní politici, prostitutky, pivní mudrcové, veksláci, novináři, restauratéři i ochránci památek. Přestože místy tvůrci odkazují k aktuálním událostem, mohl by se mozaikovitý příběh odehrát stejně tak dnes jako před sto lety v době asanace rozsáhlých částí Starého Města.
Autoři pracují s poetickou obrazivostí v textu i výpravě. Hra je plná jazykových hříček, kontrastní a významově rozvolněnou montáží má blízko ke kolážím surrealistů. Přesto je patrný racionální rozvrh. Zlaté město je totiž také výrazně společensky angažované a jeho autoři mají sklony k moralizování. Historická Praha strádá v inscenaci Chemického divadla pod tlakem sobeckých, nejčastěji obchodních zájmů svých obyvatel. Jak autoři ukazují pomocí výrazné, ale až příliš přímočaré a sladkobolné metafory, metropole je posmutnělou děvkou, která každému dá, ale pokaždé jako by ztrácela část své duše.
Strážce kulturních hodnot
Myšlenkově nejinspirativnější postavou kusu, která zároveň nese největší vnitřní napětí, je určitě historik a strážce kulturních hodnot v podání Filipa Šebšajeviče, jehož prostřednictvím tvůrci problematizují přímočarý konflikt mezi byznysem a ochranou památek. Strážce kulturních a národních hodnot je totiž zároveň nebezpečný fanatik a netolerantní ideolog a jeho vztah k městu je podobně uzurpátorský a majetnický jako v případě dravých podnikatelů. Z širšího historického pohledu jde ostatně o dvě strany téže mince. Právě památková péče, která se výrazněji uplatňuje až od 19. století, se totiž jako svého druhu marketingový nástroj podílí na rozvoji turismu a nárůstu komerčních aktivit v ulicích historických měst. Historik v podání Chemického divadla je navíc korumpovatelný a ve své ješitnosti se nechá zmanipulovat politickými špičkami. Výměnou za prchavé okamžiky mediální slávy zapomíná na své zásady a stává se předsedou památkové komise, která bez připomínek schvaluje bourání historických objektů.
Inscenaci se daří neupadat do klišé o Praze jako místě, kde může každý patník hovořit o slavné historii či zprostředkovávat duchovní poselství významných mudrců a literátů. Drží se při zemi a vypráví spíše o jalovém hospodském tlachání, plném potlačené agresivity, a lidské prodejnosti v různých významech tohoto spojení. Vysoké (umění, filosofie, dějiny) volně přechází do nízkého (prostonárodní písně, rvačky, nevázaná sexualita, podvody), a vzniká tak kontrapunktická barokní struktura, odpovídající pražskému geniu loci více než uměle konstruované masky či marketingové nálepky typu „Mozartova Praha“, „Praha magická“ nebo „Praha stověžatá“.
Vysoké a nízké
Naznačený koncept vhodně rozvíjejí staropražské odrhovačky v podání BioMashy, která s pomocí looperu vytváří kolovrátkový vokální podkres. Autentická píseň se mění ve vlezlou strojovou smyčku a stává se obsahově vyprázdněnou nápodobou, podobně jako motivy Prahy na prefabrikovaných suvenýrech. Inscenaci sluší také scénografie Jany Hauskrechtové. Na hrací ploše, kterou tvoří přízemí i balkony divadla, vzniká postupně stále větší nepořádek. Kupí se tu banality konzumního života města (suvenýry, účtenky, konfety, rozlité pivo) a památky nejsou ani tak autentickými svědky minulosti, jako spíše klamavými kulisami. Z balkonů visí dlouhé kusy umělých textilií podobně jako z lešení rekonstruovaných domů. Když v závěru inscenace spadnou, odhalí zrcadla ve tvaru siluet pražských pamětihodností – město je schopné pojmout téměř jakoukoli interpretaci, konkrétní, proměnlivý a ne vždy smysluplný obsah mu dávají až jeho obyvatelé a návštěvníci.
Chytře vymyšlenou a inspirativní inscenaci bohužel vedle řady předností provázejí také technické nedotaženosti. Chaoticky a náhodně působí zejména práce se světlem. Zbytečné střihy pomocí zatmívaček přicházejí na nepravděpodobných místech. Možná tím chtěli tvůrci vyjádřit neměnnost a strnulost postav či cykličnost situací. Aby to bylo pochopitelné, museli by však s tímto efektem pracovat důsledněji. Obdobnou výtku by bylo možné uplatňovat také na gradaci a pointování jednotlivých situací. Tempo výstupů je často škobrtavé a někdy vyznívají do prázdna. Specifická atmosféra je v takových případech narušena a představení obtížněji připoutává pozornost.
Přesto zůstává Zlaté město sympatickým a vcelku úspěšným pokusem zachytit rozporuplného genia loci Prahy, města, které je svými obyvateli neustále vystavováno a prodáváno a které působí možná více jako pozlacené než zlaté.
Autor je vedoucí divadelního oddělení Národního muzea.
Vojtěch Bárta, Barbora Etlíková: Zlaté město. Režie Vojtěch Bárta, dramaturgie Barbora Etlíková, výprava Jana Hauskrechtová, lightdesign Lukáš Večerka, hudba BioMasha, hrají Dana Marková, Jiří Kniha, Richard Němec, Filip Šebšajevič, Vojtěch Hrabák, BioMasha. Venuše ve Švehlovce, Praha, premiéra 28. 5. 2016.