Antropocén lze kritizovat jako důsledek modernistického myšlení, jež do středu vesmíru stále ještě staví člověka, byť třeba jako přírodní katastrofu. Pro naši epochu by se však hodilo spíše označení „kapitalocén“ – už proto, že nevyvolává iluze o kolektivním jednání lidstva v současném světě.
Filosof Michel Serres v úvodu své knihy Le Contrat Naturel (Přírodní smlouva, 1992) popisuje scenerii z Goyova obrazu Souboj s klacky z roku 1823. Zobrazuje dva chabě vyzbrojené protivníky, kteří se snaží jeden druhého porazit v nehostinném pouštním terénu. Každý jejich pohyb ovšem znamená prohru po oba – zápasí totiž na tekutém písku, do něhož se s každým útočným manévrem postupně propadávají. Z jisté perspektivy nemá smysl ptát se, kdo z nich vyhraje, protože oba soupeři prohráli již v momentě, když se do bitvy pustili. Mohou aspoň zmírnit následky fatální situace, do které se dostali? A kdo je skutečným vítězem zápasu, pokud lze o zápasu vůbec mluvit? Ubozí sokové mlátící se klacky v poušti nám mohou v lecčems připomenout lidstvo zápasící se sebou samým, zatímco ve skutečnosti pomalu prohrává souboj o vlastní přežití. Environmentální filosofie má nutkání odpovědět, že v poslední instanci je vítězem vždy příroda. Perspektiva pozorovatele nás pak nutí ptát se po soudnosti aktérů bitvy a Goyův obraz se mění v metaforu ekologické situace současnosti. Je ale možné o této situaci říct něco aspoň trochu nového?
Kdo může za antropocén?
Jedním z posledních příspěvků k rozkrývání planetárního působení člověka je pojem antropocén, označující nové geologické období historie Země, charakteristické činností člověka jakožto geologického aktéra. Už tisíciletí lidé stavějí města, hloubí zavlažovací systémy a budují rozsáhlou pozemní i podzemní infrastrukturu, ovšem z planetární perspektivy – z hlediska desetitisíciletí – je to stále téměř nezaznamenatelná změna. Geologická období se vyznačují specifickými sedimenty, jež se hromadí ve vrstvách zemské kůry. Změny, jež mohou zanechat trvalou stopu, se musí týkat přímo základních dynamických procesů globálního ekosystému a musí mít obecnou platnost – ekonomie jejich geografické distribuce musí mít planetární rozměry. Až budou jednou geologové studovat sedimenty ve vyšších vrstvách zemské kůry, naleznou v hojném množství radioaktivní izotopy, pozůstatky intenzivního zemědělství nebo horniny dokládající náhlé zvýšení koncentrace metanu či kysličníku uhličitého v zemské atmosféře. Až zde můžeme skutečně mluvit o nesmazatelných geologických změnách způsobených člověkem. Jenomže kde přesně vede dělicí linie mezi holocénem a antropocénem?
Vytyčení začátku antropocénu je zásadní, přináší zprávu o tom, kdo jsou aktéři, kteří ho mají na svědomí. Tvrdit o lidech obecně, že představují svéráznou geologickou sílu, však nemusí být adekvátní, jak upozorňuje třeba ekolog Andreas Malm. Zkusme stanovit jako začátek epochy antropocénu objevení ohně, jenž akceleroval sociotechnický vývoj lidstva a umožnil tendence vedoucí až k modernímu průmyslu. Takováto volba je absurdní – samotný počátek nějaké tendence není dostatečným důvodem pro to, abychom mu přisoudili epochální význam. Vhodnější je vytyčit začátek antropocénu třeba industriální revolucí v 18. století nebo prvními jadernými výbuchy. Dá se ale o těchto událostech říct, že jsou výsledkem lidské činnosti obecně? Nebo za ně mohou jen jistí lidé, případně činitelé mimo lidský kolektiv?
Hyperobjekty a posthumanismus
Představu člověka jako geologického aktéra můžeme interpretovat dvojím způsobem: buďto jako konečné vítězství lidské kultury nad přírodou, anebo jako konečné pochopení přírodnosti lidského konání. Tyto pozice však postulují ontologický primát kultury nad přírodou a naopak. Vymanit se z této nerovnosti znamená vymezit se vůči samotné dichotomii pojmů kultury a přírody. Když se teď vrátíme ke Goyovu obrazu, uvědomíme si, že tekutý písek bychom neměli vnímat jako nějakého doplňkového, nebo naopak fundamentálního aktéra. Jde prostě o dalšího aktéra, ontologicky rovnocenného lidskému kolektivu (o jehož lidskosti navíc musíme začít mít závažné pochybnosti). Pojmosloví lidského a nelidského nám v takovém případě zůstane jen jako epistemická berlička. To, že mluvíme o obrazu na plátně, má ještě jeden vděčný vedlejší důsledek: je nám tak dovoleno vnímat celou scenerii metafyzicky adekvátně, totiž na ploše. Je dokonce možné narýsovat nové, fluidní linie planetární ontologie.
Naší volbou v tomto úkolu jsou asambláže (Gilles Deleuze a Félix Guattari), sítě (Bruno Latour) a hyperobjekty (Timothy Morton). Příkladem takového objektu je klimatická změna nebo třeba kapitalismus. V obou případech mluvíme o komplexních historických entitách, jež se rozprostírají po relativně velkých časoprostorových intervalech, přičemž procházejí sériemi deteritorializací a reteritorializací. Netvoří tak uzavřený, konzistentní celek, spíše se jedná o nahromadění heterogenních útvarů, které drží pohromadě v exteriorních relacích na způsob sítě-rhizomu. Marx viděl kapitalismus jako artificiální monstrum či ohromný monadologický automat. Osoby dělníka či kapitalisty jsou jen tragickými dramatis personae, personifikacemi obecných principů a tendencí. Sama o sobě má taková entita daleko k antropocentrismu, protože její zájem a řídicí princip se nestýká s něčím lidským – i práce samotná má jen abstraktní, kvantitativní rozměr. Logika kapitálu je paraziticky přisátá na bohatých sítích nekapitalistické povahy a jako infekce mění jejich interní chod.
Paralelně s hyperobjektem kapitalismu se vynořuje klimatická změna. V obou případech povstávají noví, nelidští nositelé tragických rolí. Tím se dostáváme ke „kapitalocénu“ – když už je nutné mluvit o návrzích nových geologických epoch. Pojem by ovšem musel být důsledně očištěn od principu individuální nebo druhové viny. Pokud platí, že vnímání celku a části je relativní, otázka viny je nezodpověditelná, a tudíž nesmyslná, protože aktérství je dislokováno, vždy přichází odjinud. Skutečným traumatem, které pojem antropocén odráží, není trauma z lidského prométheovství – člověk není Freudův protetický bůh. Traumatizováni jsme z toho, že globálně vzato se s námi jako s autonomními lidskými bytostmi nepočítá a nikdy nepočítalo. Hrozba vyhlazení lidstva před námi otevírá posthumanistickou představu emancipace, protože imperativ zachránit se znamená nahradit asymetrickou antropologii symetrickou logikou asociací – vizí kolektivismu objektů, včetně lidí. Ekologické myšlení, jehož esencí je právě hledání kolektivů a asociací namísto elementů a propastí, tak nemůže myšlenku antropocénu chápat neproblematicky.
Ozvěna moderny
Nazvat současnou geologickou epochu antropocénem je symptomem doby, jež – jak by řekl akceleracionista Benjamin Bratton – už ve svém nitru nosí zárodek postantropocénu. Přežít můžeme, ale ne jako lidé, nebo přinejmenším ne jako lidé moderny, jejíž intenzivní ozvěnou antropocén je: ještě stále přehnaně věří, že člověk dělá historii (v tomto případě geologickou). Výše zmíněný „kapitalocén“ je provizorní pomocný název pro nestabilní přechodovou epochu, jež ústí v postkapitalistické budoucnosti. Ta má své antrocidální i posthumanistické verze. Trajektorie, které vedou druhým směrem, počítají s naším pochopením, že v rámci kapitalismu nehrajeme kolektivně vůbec žádnou určující roli a že jediné, co můžeme udělat, je vyšplhat se nad něj, podívat se na něj z planetární perspektivy a vyžádat si, aby se s námi v této perspektivě ještě v nějaké podobě v budoucnu počítalo. To ovšem znamená nechat se zapustit do asociací kolektivistické ekologie planetárních asambláží. Potom můžeme mluvit o postantropocénu, bez nutnosti toho, abychom někdy v antropocénu skutečně žili. V opačném případě bude našim směšným osudem mlátit se klacky až do spočinutí v tekutých píscích geologického zapomenutí.
Autor je filosof.