editorial

Zatímco ve Švédsku si našli novou zábavu a kreslí do sněhu obří chuje, my jsme využili oblevy k tomu, abychom představili ruského spisovatele Pavla Pavloviče Ulitina (1918–1986), autora, který vně oficiální sovětské literatury vytvořil svůj vlastní jazyk, na hony vzdálený sovětskému i antisovětskému diskursu. „Ulitin tká text podobně, jako pavouk splétá pavučinu; znehybňuje mizející dějiny. Dějiny už nejsou, existujeme mimo dějiny a jim navzdory. Něco však zůstává. Ulitin píše právě takové ,něco‘. Vynalézá způsob, jak chybějící události připomínat a fixovat. (…) V samém jádru Ulitinovy prózy je hodně hypnotického. Jeho psaní jako by se nacházelo ‚na stinné stránce literatury‘. Čtenář se ocitá uvnitř této prózy, nikoliv uvnitř prózy­-zobrazení, prózy­-filmu, ale uvnitř samotného textu: mezi písmeny,“ říká v rozhovoru správce autorova archivu Michail Ajzenberg. Konkrétní představu takového psaní poskytne překlad z prózy Rozhovor o rybě. Z této ukázky i z dalších článků vyplývá v první řadě to, že jde o texty, které kladou spoustu nástrah: je takřka nemožné je zařadit, obtížně se překládají a vysázet je – to je vzhledem k jejich netradiční vizuální stránce opravdu oříšek. Na druhou stranu ale nabízejí velké dobrodružství. Ponořte se s námi do sémantického zmatku, ale nezapomínejte na chuje, kterých se obleva nedotkne, ať už se nacházejí u nás, v Polsku, Turecku, USA či kdekoli jinde.