Neúprosný tikot hodinek

Manželé Kristina Grozeva a Petar Valčanov zaujali jako zástupci mezinárodně nepříliš známé bulharské kinematografie už svým celovečerním debutem Lekce (Urok, 2014). Titulní lekci dostávala mladá učitelka, která se kvůli nespolehlivosti svého manžela dostala do dluhové pasti. Postupem času si stále obtížněji zachovávala lidskou důstojnost a upouštěla od dalších a dalších ze svých osobnostních i profesních zásad. Drážní dělník Canko Petrov, hlavní hrdina snímku s mnohoznačným názvem Glory, reprezentuje ještě chudší vrstvu společnosti.

Minimalistická fraška

Na začátku jeho filmového příběhu stojí náhodný nález obrovského množství bankovek, pohozených z neznámých důvodů na kolejích. Muž, živořící v polorozpadlém domku na periferii, o události informuje patřičné úřady, a stává se tak automaticky prototypem poctivého lidového hrdiny. Za nechápavého posměchu svých kolegů si má užít svých pár minut slávy v centru medializované pozornosti vládních špiček, aniž by o to jakkoli stál. Nepříliš racionální dělníkovo rozhodnutí je ale pouze jedním z důvodů, proč by měl Canko v ideálním světě budit soucit. Autoři totiž svého hrdinu opatřili opotřebovaným vzezřením a navíc ho nechají koktat, což mu komplikuje život ve vyhrocených situacích – a ty ho stíhají jedna za druhou.

Glory zapadá do množiny minimalistických děl ze zemí bývalého sovětského bloku, reprezentovaných především rumunskými festivalovými hity. Bulharské autorské duo se však oproti nim vyjadřuje k aktuálním sociál­­ním a politickým problémům s pobaveným posměškem, který nezřídka přechází v ironický škleb. Autoři pracují s okolnostmi vlastními vážně míněnému dramatu, ale točí frašku. Už v Lekci byl tento aspekt lehce patrný, jelikož učitelčin osud scenáristé chvílemi komplikovali víc, než se zdálo nutné. Glory na přísnou uvěřitelnost příběhu od začátku přiznaně rezignuje. Canko během svých eskapád kolem ztracených památečních hodinek naráží výhradně na charaktery, které nejsou schopné empatie a vlastní cíle bez ostychu stavějí nad ty jeho. Hlavně si nechtějí věci komplikovat a všechno musí stihnout v pevně stanoveném termínu.

Čas zaplněný povinnostmi

Právě čas, a to zdaleka nejen v symbolickém módu, získává ve filmech Grozevy a Valčanova rozměr cenné a zároveň obchodovatelné komodity. V Lekci visel nad hlavní postavou Damoklův meč v podobě tří dnů, které má na splacení dluhu lichvářům. Hrdina Glory podobný striktně daný šibeniční termín řešit nemusí. Jde mu pouze o to, aby se jeho život co nejdříve vrátil do dřívějších kolejí, k čemuž potřebuje znovu získat své staré hodinky po otci. Splnění zdánlivě malicherného úkolu však stojí v cestě management vlivného ministra, pro něhož je neustálé posunování nedůležitých schůzek denním chlebem. Naopak ve chvíli, kdy je nezbytně nutné něco učinit okamžitě, neváhá labilní šéfová celého týmu jednat bez ohledu na následky, klidně za cenu překročení zákona. Sama se zároveň snaží vyhovět manželovi a otěhotnět. Tikot jejích biologických hodin provází celý film jako memento prchavosti času, ve kterém se různé priority mísí do nepřehledného seznamu momentálních povinností.

Všudypřítomný časový aspekt se svým způsobem odráží i ve formální stránce snímku. Grozevu a Valčanova zahraniční kritikové v obvyklé snaze o zasazení do kontextu moderní kinematografie nenahlížejí jen jako pokračovatele zmíněné rumunské nové vlny. Licitují i s tvorbou bratří Dardennových, a to především kvůli podobnému využití ruční kamery. U Lekce toto přirovnání ještě obstálo, tentokrát už tolik na místě není. Suverénnost režijního zpracování Glory totiž do značné míry vychází z precizního využití střihu. I díky promyšlené délce jednotlivých scén se toho na ploše zhruba sta minut stane alespoň zdánlivě mnohem více než ve spíše komorních filmech belgických klasiků. A byť to zní vzhledem k zastřešujícímu tématu až nepatřičně, je radost tuhle bulharskou slávu sledovat.

Autor je filmový publicista.