Rok, kdy se zastavila historie

Při hledání souvztažností v životě i díle Arthu­­ra Koestlera a George Orwella se zmiňuje ne­jen jejich levicový světonázor a jejich odpor k jakémukoliv druhu totalitarismu, ale také skutečnost, že se oba, i když každý jinak, v roce 1936 zapojili do španělské občanské války. Do Španělska sice odjížděli jako novináři, ale Orwell v podstatě už po cestě seznal, že chce stát po boku republikánů proti povstalecké armádě generála Franka a vstoupil víceméně náhodně do milicí Dělnické strany marxistického sjednocení (POUM). Zažil všemožné strádání na frontě, přepadové akce i ubíjející nudu, také však byl účastníkem pouličních přestřelek v rámci barcelonských bojů, v nichž se široký revoluční konsenzus rozpadl a anarchistické odbory se spolu s POUM staly oběťmi interní války, kterou di­­­­­ri­­govali sovětští stalinisté.

Ani Koestlerovi rozhodně nechyběla dobrodružná nátura, i jeho napadlo posílit řady republikánské armády, což mu ovšem rozmluvil šéf Agitpropu (propagandistického oddělení Kominterny) s tím, že nedává smysl, aby „novináři marnili čas v zákopech“. Ve Španělsku byl tedy naoko válečným zpravodajem maďarského listu Pestere Lloyd a britského News Chronicle, ve skutečnosti však měl pod tímto krytím shromáždit důkazy o tom, že v povstalecké části rozděleného státu intervenují němečtí a italští vojáci. To se mu povedlo během jediného dne, včetně husarského kousku, kdy pořídil exkluzivní interview s generálem Queipem de Llano, jenž ho považoval za sympatizanta fašismu. Výprava na falangistické území byla v případě židovského intelektuála, jenž byl nejen komunistou, ale také agentem Kominterny, doslova sebevražednou misí.

Nepřekvapí, že nakonec oba spisovatelé ve Španělsku unikli smrti jen o vlásek: Orwell skončil v nemocnici s průstřelem krku a Koestler strávil několik měsíců v cele smrti čekáním na popravu a následně byl vyměněn za frankistickou rukojmí valencijské vlády.

Bojovat s fašismem

Vzhledem k tomu, že se po většinu času pohybovali na jiné straně fronty, se srovnání Koestlerova Španělského testamentu (1937, česky 2023) i jeho předchozí knihy Španělsko krvácí (1937, česky 1937) s Orwellovým Holdem Katalánsku (1938, česky 1991) a esejem Ohlédnutí za španělskou občanskou válkou (1943, česky 1991) jeví jako poněkud mimoběžný úkol. Píší sice o stejném konfliktu, zastávají oba jednoznačně prorepublikánská stanoviska, ale jejich role se radikálně liší. Jen v jednom detailu se jejich svědectví shodují, a tím je nedostatek cigaret, jímž oba trpěli. Koestler ve vězení zřejmě o něco víc: „Taková chuť kouřit, že jsem snědl vajgl.“

Koestlerův sotva čtyřiadvacetihodinový pobyt v Seville, z níž prchá ve chvíli, kdy už je na něj vydán zatykač, stejně jako jeho pozdější umanuté setrvání v Malaze, kterou zrovna obsazují povstalci, ze všeho nejvíc připomíná špionážní thriller, v němž vystupuje jako drzý a poněkud lehkovážný agent, s vědomím, že tváří v tvář bestialitě „nemůže nadále předstírat, že je objektivní“. Orwell zase nedokáže odolat „důslednosti, s jakou tito idealističtí Španělé brali otřepané fáze revoluce“, a přes svůj střízlivý realismus i kritičnost, kterou vždy mířil i do vlastních řad, souzní s patosem doby, v níž „člověk dýchal vzduch rovnosti“. Jedno měli ale společné: oba do Španělska přivedla touha bojovat proti fašismu, který se dral k moci po celé Evropě.

Když Koestler ve Španělském testamentu opakovaně zdůrazňoval, že se tato jihoevropská země stala trenažérem toho, co hrozí pohltit celý kontinent, příliš se nepletl. Ve svých pamětech, už po zážitku druhé světové války, to hodnotí následovně: „Španělsko vyvolalo poslední křeč umírajícího svědomí Evropy.“ Orwellova zpětná reflexe v eseji Ohlédnutí za španělskou válkou je přesně tak srozumitelná a přímočará, jak jsme u něj zvyklí: „Byla to v zásadě třídní válka. Kdyby ji byli republikáni vyhráli, věc, za kterou bojují obyčejní lidé všude na světě, by byla posílena. Republikáni ji ale prohráli a akcionáři na celém světě si zamnuli ruce.“

Hranice snesitelného

Jak Hold Katalánsku, tak Španělský testament byly psány narychlo, a především na první části Koestlerovy knihy je to znát. Důvod kvapné práce byl nabíledni: co nejrychleji informovat svět o konspiračních teoriích i krutostech falangistů a také o tom, že na povstalecké straně operují zahraniční vojáci. Reportážní styl střídaný s delšími výkladovými pasážemi najdeme u obou autorů, ale u Koestlera působí v první části knihy dost rušivě.

Druhá část Španělského testamentu, která se odehrává ve vězení, je mnohem sevřenější a mísí reportáž s introspekcí a deníkovými zápisky, což zvyšuje autenticitu i pocit stísněnosti, který tak dobře známe z vězeňské literatury. Stejně jako ve svých pamětech i zde autor vykazuje výjimečnou schopnost analyzovat vlastní duševní stav, tentokrát ve vypjaté situaci smyslové deprivace, kdy může být kdykoliv zastřelen: „Vlastní ego není v žádném případě zábavný společník. Po šesti týdnech samovazby mi ze sebe samotného bylo tak zle, že jsem sám sebe oslovoval pouze formálním ‚pane‘.“ Právě pasáže, které líčí stavy otupělosti nebo hodiny samomluvy, patří mezi nejsilnější místa knihy. „Hranice snesitelného jsou podivně pružné,“ konstatuje Koestler, a o pár stránek dál s až infantilní upřímností dává volný průchod dětinské touze po zvířecím společníkovi, kterého z okna pozoruje ve dvoraně věznice: „Kdybych jen nějak dokázal do cely dostat to kotě.“

Koestlerova španělská závěť je nicméně neúplná už z toho důvodu, že zamlčuje skutečné poslání i komunistickou příslušnost autora, a místy je navíc poplatná vládní nebo dokonce stalinistické propagandě. Třeba ve chvílích, kdy dovozuje, že ničení kostelů ze strany milicionářů se týkalo jen těch sakrálních staveb, které falangisté proměnili ve vojenské pevnosti. „Ve skutečnosti byly kostely plundrovány všude a zcela samozřejmě,“ píše Orwell v Holdu Katalánsku, když se rozčiluje nad retušováním podle něj zcela pochopitelné reality v západním antifašistickém tisku. I proto je dobré vyvažovat Španělský testament Koestlerovou autobiografií, kde už autor podává nezkreslený obraz vlastní role i situace, kdy „Rusko prodlužovalo španělskou agónii“ a původní rovnostářský a solidární étos proměnilo „v příhodné popraviště pro skoncování s anarchisty, trockisty a jinými politicky nežádoucími“.

S citem, ale bez příkras

Orwell nic zamlčovat nechtěl ani nemusel – tragédii vnitřního rozvratu republikánských sil tušil už na frontě a brzy ji pocítil na vlastní kůži, když byly barcelonské boje zcela nesmyslně označeny za spiknutí údajně profašistické POUM, jeho spolubojovníci začali mizet ve vězeních a on sám se až do svého odjezdu musel skrývat před Civilní gardou. „Výslužné“, jehož se mu dostalo od země, za niž málem položil život, nicméně bral se stoickým klidem. Po svém útěku do Francie se v bezpečí cítil nesvůj a dokonce chvíli uvažoval, že by se do Španělska vrátil.

Síla jeho španělské reportáže tkví v poctivosti, která se obejde bez příkras. Orwell odmítá válku, kterou má za spravedlivou, zbavovat ve jménu vyššího ideálu její rutinní stejnotvárnosti, odpudivých pachů a jiných fyzických projevů. Netrpí sklony k idealizaci a sentimentu ani v zákopech, ani v revoluční Barceloně. Neskrývá své rozladění nad tím, že na zaragozské frontě se nic neděje („tomu říkají válka“), takže nemá možnost zabít alespoň jednoho fašistu, jak si předsevzal (dodejme, že později se mu to podařilo). Přesto dokáže zachytit ovzduší rovnosti, které vládlo v armádě, i náladu města, kde se „lidé snažili chovat jako lidé, ne jako kola v kapitalistickém stroji“. Celou dobu zůstává angažovaný i kritický zároveň, přičemž nešetří nikoho včetně sebe a ze všeho nejméně západní levicové intelektuály, kteří válku komentují z bezpečí domova. V Ohlédnutí za španělskou občanskou válkou svůj postoj vyjadřuje takto: „Válka je zlo, a často je to menší zlo.“

Španělská zkušenost nakonec ­výrazně ovlivnila směřování obou spisovatelů. Koest­­ler se definitivně zbavil svého stalinismu a v roce 1938 vystoupil z komunistické strany. Později ironicky poznamenal, že „byl špatným komunistou a špatným antikomunistou“. Orwell zase s oblibou zdůrazňoval, že to byla španělská válka, která ho dovedla do pozice spisovatele, jenž po zbytek života psal „proti totalitarismu“ a hlásil se k demokratickému socialismu. „Vzpomínám si, jak jsem kdysi řekl Arthuru Koestlerovi: ‚V roce 1936 se zastavila historie‘, na což on okamžitě s pochopením přikývl,“ dočteme se v Ohlédnutí za španělskou občanskou válkou. Snad můžeme doplnit, že tehdy se také na krátkou chvíli otevřela možnost utopické budoucnosti, která nesnese srovnání s žádným z levicových experimentů, jež se od té doby odehrály.