Jedenáctý film Wese Andersona pokračuje v odklonu od narativních tradic. Snímek pohrávající si s prvky westernu, sci-fi či divadla obsahuje režisérovy trademarky i oblíbené motivy, zároveň je však variuje, dekonstruuje a stanoví vlastní pravidla. Jedná se o dosud nejkomplexnější autorovo dílo.
Snad žádný filmař nemá v dnešní době tak snadno rozpoznatelný vizuální styl jako Wes Anderson. I proto je internet v posledních měsících plný videí napodobujících jeho filmy. Vedle stylizovaných vlogů na sociálních sítích vznikají různé předělávky jeho snímků generované umělou inteligencí – jsou andersonovsky symetrické, ploché a pestrobarevné. Redukovat režisérovu autorskou poetiku pouze na vypiplanou stylistiku by však byla chyba. Od snímku Grandhotel Budapešť (The Grand Budapest Hotel, 2014) se totiž Anderson vzdaluje klasickým narativním strukturám i melancholicky laskavé nostalgii, jichž se do té doby více či méně držel. Často opakovaná výtka, že zde forma vítězí nad obsahem, je ale zavádějící. Naopak, forma tu obsah utváří.
Do děje novinky Asteroid City nás uvádí dobový televizní pořad v černobílém akademickém formátu, kde moderátor zasazuje do kontextu divadelní inscenaci, kterou posléze v širokoúhlém barevném CinemaScopu sledujeme. Ale vedle toho je tu další černobílá …
