Když se mě nedávno kolegyně zeptala, co jsem měl k obědu, okamžitě jsem znejistěl. Jo, něco jsem si kolem čtvrté odpoledne uvařil, ale byl to oběd? My překladatelé jsme chudí, stravenky nemáme, na obědy nechodíme a domácí pokrmy se kategorii oběda často vymykají. Vzpomněl jsem si, že v době, kdy jsem už měl přeloženou první knihu, jsem si pořád nebyl schopen zapamatovat, jak se španělsky řekne oběd. Pak jsem odjel studovat do Chile, ale ani tam jsem toho moc nenaobědval. Jednou jsem se ze Santiaga vypravil do města Coquimbo v regionu La Serena. V takzvané době oběda mě tam přepadl hlad, ale neměl jsem pocit, že potřebuju oběd, prostě jsem chtěl něco k jídlu. Našel jsem kiosek s teplým občerstvením a ptám se paní u okýnka, co mají. A ona na to, jestli chci „oběd“. Oběd? Hm, co to může být? Že by nějaká specialita zdejšího kraje? Jistě pochopíte, že jsem do toho nechtěl jít jen tak naslepo – a tak se vyptávám, co to teda je, ten oběd. Paní trochu nedůvěřivě odvětila, že to může bejt různý, prostě oběd. To mě ale vůbec nepřesvědčilo. Nejspíš si už začínala myslet, že jsem nějaký blázen, který ve skutečnosti ani nemá zájem o jídlo, natož o oběd, a já zas nechápal, proč mi tak urputně nabízí zrovna oběd, když má určitě i spoustu dalších jídel, která by si člověk takhle kolem poledne mohl dát. Zachránil jsem se až otázkou, jestli místo oběda nemá něco z vajec. Naštěstí měla, už nevím, co to přesně bylo ani jestli to spadalo do nabídky obědů. Pro úplnost dodávám, že oběd se řekne almuerzo, předpona al- je arabského původu, kořen slova z latinského mordeō (kousat). Ponaučení ale spočívá v něčem jiném: ceňte si práce překladatelů a důstojně nás plaťte. Za dvě stě korun za normostranu si v dnešní době nemá cenu ani pamatovat, jak se řekne oběd.