Nostalgickými vzpomínkami na výlet z autorova rodného Kyjeva na Kachovskou přehradu probleskují v povídce Alexeje Sevruka současné válečné hrůzy. Na rubu dětských zážitků u nyní již neexistující vodní nádrže na Dněpru ulpělo násilí, zkáza a smrt.
Nejdřív ze všeho byla cesta vlakem. Loučení na nádraží. Doprovázel nás otec, který s námi k moři nejezdil. Vymluvil se na práci nebo na nějaké jiné povinnosti a zůstal doma, v rozpáleném železobetonovém a asfaltovém Kyjevě, s okrovými pruhy trávníků sežehlými sluncem, vyprahlými jak prérie. Pomohl nám do vlaku a pak nám dlouze mával z nástupiště. Jela s námi teta, mámina sestra se svým synem, o pár let mladším bratrancem Sašou.
Nejdřív byl lehátkový vůz, takzvaný plackartnyj, kde se sedátka a police na noc přeměnily v lůžka. Vůz jako transformer, jako hračka, po které jsme se Sašou tehdy bažili. Pak tu byly průmyslové zóny roztahané podél tratě, zaprášená zeleň u kolejí, špinavé ovocné stromy, meruňky, které ne a ne dozrát, aby pak dozrály doslova přes noc a najednou byly pryč. Kam mizely ty zralé meruňky? Jedno z drobných tajemství mého dětství, záhada, na kterou jsem tehdy nedokázal najít odpověď.
Pak tu byl trvanlivý salám, uzený sýr a okurky nakrájené naší předvídavou …
