Novinářka a prozaička Adéla Knapová ve Zbabělých zápiscích z ukrajinské války váhá, zda může přiznat, že se válce vlastně vyhýbala. Válečný stav je však všudypřítomný. A stejně neodbytná je otázka, jaká by měla být v této situaci role reportéra a je-li možné zdokumentovat a zprostředkovat utrpení druhých.
Kniha novinářky a prozaičky Adély Knapové Zbabělé zápisky z ukrajinské války klame už obálkou. Název navozuje očekávání reportážního svědectví, úvodní citace ohromí motivem ukořistěného tanku a také fotografie tváře v helmě, na níž pod vrstvou izolepy vidíme nápis „press“, budí dojem, že nám autorčiny „zápisky“ zprostředkují dění přímo z bitevního pole. Snadno tak přehlédneme žánrové označení „próza“. V anotaci se pak dočteme, že nás čeká „divoká jízda plná adrenalinu, estrogenu i testosteronu, nekorektnosti, upřímnosti, intimity i válečné reality. Strhující směs publicistiky, výsostně krásné literatury a intimního deníku, z níž mrazí.“ Ale i tato nabubřelá, na prodejnost mířící charakteristika se s povahou textu míjí.
Válečná road movie
Zbabělé zápisky rámuje autorčina reportérská cesta na Ukrajinu, kam se vydává záhy poté, co Rusko zahájilo invazi. Text tedy vychází s více než ročním odstupem a autorčino i čtenářské …
