Kresba Anna Banytiuk
Když se v Česku řekne Augusto Pinochet, někteří si spolu s jihoamerickým diktátorem vybaví i disidenta, vězně svědomí a někdejšího politika Křesťansko-demokratické strany Václava Bendu, jenž v roce 1994, kdy bývalý chilský caudillo soukromě navštívil Prahu, zatoužil s tímto obdivovatelem Francisca Franca poobědvat. Méně už se ví, že předseda zmíněné strany Ivan Pilip pochválil předsedu Klubu angažovaných nestraníků Emila Dejmka za příznivé vyjádření ke generálově návštěvě a následně se s několika členy politické rady KDS ohradili proti tomu, že by snad zastávali protipinochetovská stanoviska (viz Křesťanský demokrat č. 21/1994). Na společné obědvání českých křesťanských demokratů a politika, který se demokratům celý život posmíval, sice nakonec nedošlo, ale příchylnost ke generálovi, jenž „zatočil s komunisty“ a „uskutečnil ekonomický zázrak“, jako by se u nás v konzervativních kruzích dědila.
Nejsme v tom ostatně sami. Taková Margaret Thatcherová svého přítele Pinocheta navštívila i v době jeho zatčení v Londýně v roce 1998, k němuž došlo na základě žádosti španělského soudce Baltasara Garzóna v souvislosti s obviněním ze zločinů proti lidskosti spáchaným vojenskou juntou mezi lety 1973 a 1990. Vzhledem k tomu, že byl jmenován doživotním senátorem, Pinochetovi v Chile podobné problémy nehrozily, a tak se příbuzní obětí jeho režimu obrátili na soudy evropských zemí, jež umožňují stíhání na základě univerzální jurisdikce – pokud se tedy najde odvážný soudce.
Argumentace zastánců diktátora, pod jehož velením docházelo k vraždění, mučení, znásilňování, věznění a mizení tisíců lidí, se za takřka třicet let od jeho návštěvy Česka v podstatě nezměnila. Stále ji vystihuje Bendův výrok z roku 1994: „Kdybychom v Československu měli v roce 1948 muže s tak energickým odhodláním, nebylo by došlo k Únoru a dalším neštěstím několika desetiletí. Pinochet jako jedna z nejvýznamnějších osobností tohoto století odvrátil Allendův komunistický puč. A hotovo.“ Dodejme, že ostrý nesouhlas s postojem svého chartovního kolegy tehdy vyjádřil jiný český disident a vězeň minulého režimu Petr Uhl, který Bendovi vytkl, že mu nejde o lidská práva, ale o vlastní zviditelnění v politickém boji.
Míra nevkusu českých pinochetovců nicméně od té doby přece jen vzrostla. Mezi různými memy se tak setkáme i s „reklamou“ na cestovku, která zájemce vezme na výlet vrtulníkem, z něhož budou shozeni bez padáku, což byla oblíbená kratochvíle chilské i argentinské vojenské junty. Chtít po lidech, kterým podobné zkratky přijdou zábavné, aby rozlišovali mezi socialisty a komunisty, by bylo bláhové, protože pro ně je komunista každý nalevo od nich, a navíc by pak museli konstatovat, že Salvador Allende jakožto dlouholetý člen chilské socialistické strany s komunisty naopak sváděl řadu politických zápasů.
Bipolární slepotě ve věci lidských práv, která jsou z podstaty univerzální, ovšem podléhají jak lidé hlásící se k pravici, tak levičáci, akorát jsou vždy slepí na jiné oko. Například zločiny Castrovy kubánské diktatury jsou pak přehlíženy s tím, že Fidel skoncoval s analfabetismem, případně zavedl bezplatnou hromadnou dopravu. Demokraté jakékoliv provenience by přitom měli chápat, že podobná ekvilibristika končí jednou u převýchovných táborů pro homosexuály na Kubě, jindy u více než tisíce mučíren v Chile. Přesto si dovolím tvrdit, že zvláště nová levice se v disciplíně pokání za excesy svých předchůdců zdokonalila natolik, že se její sebereflexe pomalu mění v sebemrskačství. V Česku jde navíc o svého druhu tradici – stačí vzpomenout na stalinská práčata, která svou vinu na nelidském režimu později odčiňovala v řadách reformních komunistů a ještě později v Chartě 77.
Právě český disent však tunelovým viděním ve věci lidských práv nikdy netrpěl a zastával se utlačovaných, ať už strádali pod jakýmkoli režimem. Už v roce 1974 vyšla takzvaná Chilská výzva, která proklamovala solidaritu s chilskými disidenty, a Charta 77 ve svých dokumentech v průběhu celých osmdesátých let opakovaně kritizovala zvěrstva vojenské junty generála Duarteho v Salvadoru i vraždy lidskoprávních aktivistů v Kolumbii, odsuzovala politiku apartheidu v Jihoafrické republice, ale také se ozvala, když bývalý guerillový vůdce sandinistů, marxista a pozdější nikaragujský prezident Daniel Ortega zakázal vysílání katolického rádia. Univerzalita lidských práv byla pro většinu českých disidentů nezpochybnitelná, jakkoli sami vzdorovali režimu, který si říkal socialistický.
Čeští pinochetisté rádi tvrdí, že Pinochet zachránil Chile před komunismem, z čehož se nepřímo dovozuje, že tím v podstatě bránil svobodu a připravoval půdu pro demokracii. Nic není vzdálenější pravdě – chilský vůdce rozpustil parlament, zakázal politické strany, zavedl přísnou cenzuru a brutální policejní aparát. Asi netřeba dodávat, že podle této logiky by se na „správné straně“ jakožto zuřivý odpůrce levičáků ocitl i Adolf Hitler.
S lidmi, jako byl Václav Benda, sice nelze v jejich přitakání šovinistické politice založené na násilí ani v nejmenším souhlasit, ale můžeme se alespoň pokusit pochopit, z jakých zkušeností jejich selektivní chápání lidských práv vyvěralo. Zato dnešní twitteroví pinochetisté, kteří bojují s neexistující hrozbou a nic při tom neriskují, jsou prostě jen hloupě morbidní. A hotovo.