Markéta Pekarová Adamová nedávno uspořádala dobročinnou dražbu luxusního pera, jímž prezident Petr Pavel před půl rokem podepsal inaugurační slib. Její nápad mě přiměl přemýšlet o úskalích charity. Byly doby, kdy jsem si jako charita sám připadal. Často po mně na ulici lidé chtěli peníze, zpravidla pár drobných, ale někdy i vyšší desítky až stovky korun (na jídlo, lístek na vlak, ubytovnu apod.) – to se stává kdekomu, ale problém byl, že já jsem minimálně u nižších částek téměř vždy vyhověl. Uvědomil jsem si, že musím začít tento druh výdajů omezovat. To znamená: občas se slitovat, ale většinu žádostí odmítat. Jenže jak odmítat? Ke způsobu, jakým to dělá většina lidí, tedy k ignoranci, jsem se uchylovat nechtěl, takže jsem zkoušel různé odpovědi – od vtipných přes rafinované až po upřímné. „Nejsem Gott,“ říkával jsem, když byl Karel ještě naživu; na otázku „Neměl bys, prosím tě, nějakej drobák?“ jsem po pravdě odpovídal: „Měl“ – a pokračoval v cestě; případně jsem omluvně vydechl: „Já jsem rád, že jsem rád“ (asi jsem kecal, mnohdy jsem nebyl vůbec rád). V poslední době mě drastická inflace zbavila ostychu, a tak se nebojím přiznat: „Jsem chudej.“ Nešlo ovšem jen o žebrající jedince, ale také o nejrůznější dobročinné sbírky. Kytičky proti rakovině jsem odmítal s tím, že jsem pro rakovinu, nabídky duchovní literatury od členů hnutí Hare Krišna jsem odrážel sdělením, že výrobní prostředky by se měly vrátit do rukou lidu, a na žádosti o pomoc ohroženým dětem jsem namítal: „Od toho by tu snad měl být stát!“ A to mě přivádí zpátky k dražbě prezidentova pera. Pekarová Adamová k němu někde vyštrachala i designovou krabičku a výsledkem bylo sto čtyřicet tisíc pro Spolek svobodných matek. Přičinlivá politička dala jasně najevo, že by si zasloužila významnější funkci, než je post předsedkyně sněmovního výboru pro prodej upomínkových předmětů. Určitě by pak dokázala velké věci.