Své vzpomínky na dobu vlády Salvadora Allendeho, Pinochetův puč v září 1973 a odchod do exilu pro nás zaznamenal chilský básník Naín Nómez. A protože je zároveň profesorem chilské literatury, připojil několik příkladů „svědecké poezie“, jakou psali ti, kdo uprchnout nestihli a skončili ve věznicích a lágrech.
Na začátku sedmdesátých let 20. století jsme byli všichni nesmrtelní, protože jsme kráčeli ulicemi zcela svobodně a věřili jsme, že nám patří svět. Bez ohledu na mínění dějin, které je nutně heterogenní, jsme zažívali slavné časy – jako vždy, když se buduje něco nového – a v těch třech letech vlády Lidové jednoty jsme měli za to, že začínáme nový život.
Tenkrát
V roce 1970 jsem získal titul, stal jsem se učitelem filosofie, učil jsem na několika školách a další rok už jsem začal přednášet na Státní technické univerzitě. Četli jsme poezii v ulicích, na náměstích, na univerzitách, v chudinských čtvrtích, vystupovali jsme společně s tehdejšími hudebními skupinami jako Quilapayún nebo Inti-Illimani, z nichž některé fungují dodnes. Zamiloval jsem se, oženil, narodilo se nám dítě, to vše v prekérních podmínkách, ale také v naprostém štěstí. Bitva o Chile – anebo za Chile – byla intenzivní, výbušná, podnětná, láskyplná, vyčerpávající, drásavá …
