Sudety – návraty zneužité krajiny

Československo a Polsko byly před druhou světovou válkou na prvním a na druhém místě v Evropě co do procenta příslušníků národních či národnostních menšin. Žilo jich v našich zemích přes 33 %, v Polsku o trochu méně. Dnes patří ČR mezi státy etnicky nejhomogennější, chceme-li se vyhnout slovu nejvyčištěnější. Etnicky homogennější než Česká republika je prý už jen stát-ostrov Island. Vskutku, přišli jsme za nejrůznějších okolností postupně o naše Židy, Rusíny, Němce a nakonec i o Slováky a s nimi také o Maďary. Mnozí lidé u nás si myslí, že je to dobře, že jsme, jak říkají, „konečně sami“. Obávám se, že v Evropě přibývá lidí, kteří nám to závidí.

Myšlenka národního státu, kdy národem je míněno etnikum, nikoli občané, kde příslušníky národa jsou všichni jedné krve a jednoho jazyka a nikdo jiný se s nimi o jejich zem nedělí, se ve střední Evropě zdála dlouho logická a na první pohled přirozená. Její realizace byla však skoro vždycky děsivá a zanechala po sobě stopy, které nelze zahladit ani po desetiletích, spíše však ani po staletích. Všechno, co je na papíře – mapy, statistiky –, lze měnit snadno, krajina je však živá, a tedy také bolavá. Lidé totiž nebydlí ani ve státech, ani v národech, ale ve svých domovech, v krajině. Nebydlí ve světě abstraktních pojmů, ačkoli právě pro takové pojmy jsou někdy ochotni cedit krev, svou a hlavně cizí, ale v konkrétní krajině. V krajině, ve které vybudovali oni a jejich dědové a pradědové cestu k hornímu rybníku, vymýtili kus lesa támhle pod kopcem, či naopak vysadili smrčinu na svahu ke hřbitovu, obdělávají pole nalevo od cesty do sousední vsi, šlechtí ovocné stromy v sadu za chlévem. Stavějí v ní domy, kostely, školy. Když převládnou v srdcích lidí vášně k abstrakcím nad vztahem k úvozové cestě k lesu, když převáží obraz nepřítele nad prožitkem sousedství, krajina jako dílo generací, jako kulturní krajina začíná mizet. Lidé se pak stěhují do národa, do státu a krajinu chtě nechtě opouštějí. Zůstávají bodláky a rozvaliny. A po letech nezodpověditelné otázky.

V národnostním nepořádku střední Evropy se pak za realizace myšlenky národního státu platí mimořádně vysoká cena. Mnozí lidé tu nicméně byli ochotni ji zaplatit. Jaká že je to cena? Možná, že ji lze vyjádřit i v penězích, ve výši ekonomických ztrát. Ale miliardy jsou snad ještě nepředstavitelnější, abstraktnější než národ či stát. Miliardy, či miliony korun? Nikdo ani nepozná, když se při takových výpočtech spletete o celý řád. Ptáme se na osudy lidí, ale i tady naše představivost selhává: desetitisíce, či statisíce obětí?

Krajina mluví řečí, kterou nelze přeslechnout ani obelstít, nelze ji špatně sečíst či odečíst, nelze se zmýlit o řád. Nelze se s ní přít o pojetí národa. V řeči našich slovních proklamací je němá, neumí abstrahovat, generalizovat. Právě proto je v tomto světě přehlušovaném slovy tak výmluvná.

Také moje vlastní poznání hořkých konců ideálu čistě národního státu, nejdříve německého a pak českého, začalo kdysi na prahu šedesátých let v krajině severního pohraničí Čech. V Sudetech. Stále častěji jsem se v ní bezradně zastavoval a ptal se a nedostával rozumné odpovědi. Kam vede ta vydlážděná cesta, když na jejím konci nic není? Jen hromada kamení a kupodivu zahradní květiny? Kdo vysbíral kameny z pole či louky do dlouhých hrází, když ani pole, ani louku nikdo nepotřebuje? Kdo zasadil tyto přestárlé jabloně ve stráni, a nikdy z nich nepřijde očesat jablka? Němá, opuštěná krajina mluvila ke mně dokonce hlasitěji než kdysi opuštěná lidská sídla, která zpravidla někdo dříve či později obydlil. Jako kdyby však noví obyvatelé dlouho nevěděli, zda a kam jít po té cestě, jak obdělat pole, posekat louku, očesat jablka. Jako kdyby neuměli či přes nejlepší vůli nemohli navázat na výsledky práce těch, kteří tam žili před ním. Anebo jako kdyby měli nějaké zábrany, snad i cosi jako stud: svázané ruce i nohy. Nevím. Vím, že vzdělávat takovou opuštěnou krajinu jde ztěžka, nečekaně pomalu. Ta, kterou jsem procházel a procházím, se dosud nevzpamatovala z toho, jak musela být opuštěna. Teprve pak, po takové četbě krajiny, jsem se začetl do řídkých, vlastně tehdy nedostupných knih o tom, co se v té krajině opravdu stalo od konce třicátých let.

Diskuse či spíše ostrý spor o osudu lidí žijících v našem pohraničí trvá teprve šestnáct let – když nepočítám diskuse v exilu, během krátkého jara 1968 a pak v disentu. Po šestnácti letech ve svobodných poměrech zůstáváme jako národ v názorech na odsun či vyhnání rozpolceni a polemická vřava propuká znovu a znovu.

A tu se teprve nedávno dali dohromady mladí lidé, kteří se nazvali Antikomplex na znamení, že se nikoho a ničeho nebojí, ani poznané pravdy. A že na sebe berou kus odpovědnosti za činy svých předků. Jezdili po školách celé země a mluvili s mládeží o málo mladší, než byli oni, o věcech, o kterých ona sotva slyšela. Pak obešli s fotoaparáty a starými pohlednicemi hranice Čech, Moravy a Slezska a zapojili tak do debaty i nepřeslechnutelný, tichý hlas krajiny.

Tu krajinu nazýváme Sudety. Zní to slovo patrně jinak v Polsku a jinak u nás. U nás zní dosud zlověstně. Jak svým zvukem, tak i asociacemi, které přináší. Nevím, spíše tuším, že Poláci nemají zcela srovnatelný zážitek zmizelé krajiny.

Pomalu dvoutisíciletý osud slova Sudety je mimořádně výmluvný a varovný: znamená dnes něco docela jiného, než znamenalo původně. Od označení konkrétního pohoří až k abstraktnímu symbolu, ke slovu–zbrani a nakonec k něčemu, co bylo všem jakoby za trest vyprázdněno, co je dosud poloprázdné a u některých lidí vzbuzuje doslova horror vacui.

Původně podle Ptolemaia ve druhém století našeho letopočtu šlo o keltské slovo, označující jakési „pohoří divočáků“, snad Kančí hory, lokalizované však z hlediska našeho dnešního poznání maximálně neurčitě. Pak byly Sudety dlouho přesný geografický pojem, označující několik pásem hor od místa, kde Labe odtéká z Čech, až po Oderské vrchy. Tedy hory Lužické a Jizerské, Broumovské stěny, Bystřické a Orlické hory, Rychlebské hory, Kralický Sněžník a Jeseníky. Ještě později, zhruba od počátku minulého století, začalo slovo Sudety – spíše než něco označovat – k něčemu mobilizovat. Ze jména horských pásem se stalo evropské politikum prvního řádu.

V Sudetech, konkrétně v Turnově, vznikla v roce 1904 DAP, Německá dělnická strana, jejíž zakladatelé, později předáci Hitlerovy NSDAP, čili Německé nacionálně socialistické strany, již tehdy prý uvažovali o doplnění názvu své strany na nacionálně socialistická. Ano, kolébka německého nacionálně socialistického hnutí byla v sudetských zemích bývalého Rakouska-Uherska. Ideolog tohoto hnutí Rudolf Jung razil tehdy pojem sudetské země pro docela jiné než geografické účely. Sudety byly pro něj všude, kde žijí v českém, moravském a slezském Rakousku-Uhersku Němci (ti na Moravě byli ovšem dnešní Rakušané), ovládnutí myšlenkou všeněmectví a doprovodného antisemitismu. Z bájných Kančích hor se stala kolébka nacismu, země, jejíž obyvatelé chtěli odejít pryč. I s krajinou. Sudety byly zkrátka to, co mělo být připojeno k Říši. Všude kolem hranic: na jihu Moravy, stejně jako na severu Čech a v české části Slezska.

Nakonec k obsazení Sudet potřeboval Hitler souhlas velmocí a bohužel jej dostal. Tehdy slova už označovala jen pomysly, symboly, živé dodnes: Mnichov, Sudety. A pak už mohlo přijít 1. září 1939, přepadení Polska, začátek horké války. Ta první fáze války, válka studená, začala však obsazením československého pohraničí, Sudet, 15. března 1939. Dnes slovo Sudety označuje kraje, ze kterých byli vyháněni a odsouváni Němci. Nejčastější, stále hrozivá asociace je od té doby sudetoněmecký lansdmanschaft.

Výstava už nějaký čas putuje, tak jak putovali mladí lidé z Antikomplexu podél hranic České republiky. Kroky poutníků i dnes prostředkují nejspolehlivější poznání, brání se totiž nejúčinněji ideologickým pomyslům.

Takto jsme si ostatně s mnohými Němci i Poláky nedávno představovali trvalou připomínku – memento všech možných evropských vyhánění: jako co možná hustou síť konkrétních připomínek v krajině, památek v lidských sídlech, nikoli jako akumulaci bolestných citů na jednom jediném místě, nikoli jako Centrum vyhnání. Centrum je zase abstrakce, symbol, stavební kámen ideologie. Sítí jsou nesčetné kroky poutníků v krajině, tisíce zastavení s otázkami, na které není žádná jednoznačná odpověď. A jenom takové otázky mají smysl: které člověkem otřesou, nikoli které ukážou na viníka, nepřítele. Centrum je plod zase jen zbytnělého rozumu, koncentrace sebestředných citů.

Tato výstava doputovala do těžce zkoušené Wroclavi a neptala se politiků, na jaký způsob si přejí připomínat minulost. A to je jediná dobrá možnost: vydat se bez pověření politických míst pěšky na místa, kde žili a pracovali lidé, které demagogové přesvědčovali, až nakonec přesvědčili, že bydlí méně v krajině a více v Říši. Méně v domě, který postavili jejich dědové a pradědové, kteří kolem něho vysázeli lípy a duby, aby stínily, a jabloně a hrušky, aby nesly plody, a více v národě, v jazyce, ve starých mýtech. Volali Heim ins Reich a tak se také stalo. Způsobem, který si však ani oni, ani my nedokázali představit.

Zmizely tedy Sudety? Co vlastně zmizelo? A co dnes na jejich místě nacházíme? To je těžká otázka, ale jen takové otázky mají smysl. Tato výstava nepochybně přispívá k tomu, aby především zmizelo trauma Sudet. Trauma jako vytěsněná skutečnost, jako něco, co nechceme vidět, o čem neradi mluvíme. Část Sudet, dokonce těch historicky úplně původních, leží dnes mezi Čechy a Poláky. Hranice mezi ČSFR a Polskem vedoucí Sudety byla až do prvních let devadesátých zcela absurdně posledním přežívajícím zbytkem železné opony. Dnes usilujeme, aby byla co nejprůchodnější.

A to je to, co můžeme, co máme dělat proti všem myslitelným budoucím vyháněním. To je to, čím můžeme vrátit Sudety jim samotným: krajině pomáhat vracet její kulturní rozměr, její paměť, a dnešním obyvatelům pomáhat nalézat domov.

Mladí poutníci s fotoaparáty a starými pohlednicemi v batohu dokumentovali zmizení Sudet. Tato česká výstava v polské Wroclavi je však už něčím víc než jen dokumentem o minulosti: je činem mladé generace bez komplexů, který zmizelé, či spíše z myslí vytěsněné Sudety do našich životů opět vrací.

Patří jim za to naše poděkování.

Autor je 1. místopředseda Senátu.