Selské bouře

...

V úterý 5. března jsem po celodenním úmorném editování textů šel hledat ztracenou sílu do sauny, ale našel jsem pouze intenzivní lhostejnost. Dnes by bylo dobré zemřít, pomyslel jsem si v úžasu nad náhlou mentální vytržeností z okolního dění. Po návratu domů jsem, stále ještě značně indiferentní vůči světu, zapnul počítač a první věc, která na mě vyskočila, byla zpráva o smrti undergroundového básníka a performera Pavla Zajíčka. To mě vrátilo zpět – nechci říct do života, ale zkrátka do běžnějšího modu prožívání. Zajíček se do tuzemské kulturní historie zapsal především jako frontman skupiny DG 307. Schválně v souvislosti s tímto tělesem nepoužívám přívlastek hudební, protože pro nejinspirativnější část jeho tvorby se hodí spíš adjektivum nehudební, případně antihudební. Český underground měl vždy minimálně jednu nohu namočenou v bigbítu, Pavel Zajíček však ukázal, že tomu tak nutně nemusí být. „Řada lidí skrze DG 307 začala chápat, že kultura je širší než jenom bigbít. Myslím, že tohle je Zajíčkova největší zásluha,“ prohlásil Ivan M. Jirous v seriálu Fenomén Underground. Alba Dar stínům, Pták utrženej ze řetězu a Torzo z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patří k nejosobitějším počinům v historii české experimentální hudby a bez veškerých pochyb snesou srovnání s tím nejprogresivnějším, co se v této oblasti ve stejné době dělo za našimi hranicemi. Při poslechu skladeb Lidi krve, Opustil mě anděl, D#, Sem slabší než myšlenka, Anarchistická milenka, Triptych nebo Měla perníkovou vůni mezi nohama člověk zapomíná na to, že „hlavní drogou českého undergroundu byl halucinogen lupilin, který je v pivu“, jak se můžeme dočíst v Jirousově Pravdivém příběhu Plastic People. Na Pavlu Zajíčkovi bylo sympatické i to, že se na rozdíl od mnoha jiných představitelů předlistopadové podzemní kultury nepohoršoval nad tím, že si dnes někdo dovolí kritizovat aktuální politický režim. Nepřivlastňoval si patent na disidentství, a přitom svým způsobem disidentem zůstal až do své smrti. Všichni víme, jak snadno se z undergroundu může stát establishment a z experimentu mainstream, o to víc je ale třeba ocenit tvůrce, který se této proměně celkem úspěšně bránil a dokázal si uchovat nejistou pozici na okraji. Doufejme, že v úterý 5. března bylo dobré zemřít.

Francouzské pojetí republikánského zřízení a základních hodnot vyjádřených souslovím „svoboda, rovnost, bratrství“ (na sesterství se jaksi zapomnělo) se učebnicově ukázalo při dvou nedávných událostech. V souvislosti s pohřbem Roberta Badintera, který byl v osmdesátých letech, během mandátu socialistického prezidenta Françoise Mitterranda, ministrem spravedlnosti, se pozůstalí vyjádřili, že si nepřejí přítomnost zástupců extremistických stran, a to ani pravicových, ani levicových. Ceremonie ale byla státní, probíhala ve veřejném prostoru – v pařížské Invalidovně – a byla financovaná z veřejných zdrojů. Navzdory přání rodiny zesnulého přišli i dva členové z krajně levicové strany Nepoddajná Francie (LFI). Nikdo nemůže nikomu zakazovat vstup na státní obřad, komentovala to LFI. Obdobná situace nastala o pár týdnů později při pantheonizaci účastníka francouzského protinacistického odboje, komunisty arménského původu Missaka Manouchiana, popraveného v roce 1944 v pevnosti Mont Valérien, a jeho družky Mélinée – s tím rozdílem, že se týkala extrémní pravice. Přítomnost Marine Le Pen a Jordana Bardelly z Národního sdružení označil člen francouzské komunistické strany Léon Deffontaines za popření všeho, o co Manouchianovi šlo. Missak Manouchian je prvním komunistou, který se dostal do francouzského Panthéonu. Kdyby přitom žil dnes, vztahoval by se na něj jako na cizince přísný imigrační zákon, který ve Francii před nedávnem vstoupil v platnost. To, že se mu dostalo největší státní pocty právě nyní, je tak trochu paradoxní. Stejně jako to, že se mu přišli poklonit Marine Le Pen a Jordan Bardella, jejichž strana imigrační zákon pomohla prosadit. Ale co by ne, koneckonců vzdali hold odvážnému člověku, který padl za svobodu Francie, tedy i za tu jejich.

Tak už známe širší nominace na největší českou literární cenu. Magnesia Litera se letos poměrně výrazně mění. Vcelku logicky zmizela cena za literární blog, protože tento formát už pomalu pohřbilo publikování na sociálních sítích. Na druhou stranu několik položek přibylo: jedná se o žánrové kategorie, které mají k Magnesii přitáhnout pozornost takzvaného většinového čtenáře. Je trochu sporné, proč volba padla na detektivku, fantastiku a humoristický žánr, a ne třeba na stále populárnější young adult literaturu nebo komiks. U žánrových kategorií jsou namístě pochyby i proto, že nebylo zveřejněno složení porot. Kromě velkých nakladatelství najdeme mezi nominacemi i ty méně známé, například Otoč nebo Propolys. Nebýt žánrových cen, někteří nakladatelé, jako například Straky na vrbě, Epocha či MOBA, by se do Litery jinak nedostali. Pokud jde o hlavní kategorie, nominace si víceméně rozebrala tradiční nakladatelství: Host, Argo, Paseka, Fra, Baobab, Labyrint nebo Albatros. Internetový deník Alarm v publicistických nominacích reprezentují knihy Hrdinové kapitalistické práce v Evropě Saši Uhlové a Továrna na lži Vojtěcha Pecky. Ve stejné kategorii je zastoupeno i nakladatelství Deníku N (rozhovor Renaty Kalenské s chirurgem Jiřím Froňkem o transplantacích orgánů) a Echo Press se souborem textů filosofky Terezy Matějčkové. Největším překvapením je zřejmě kniha z univerzitního MatfyzPressu o komunikaci vědy. Sympatické je dvojí zastoupení nakladatelství Kher, které se orientuje na romskou literaturu. Magnesia Litera představuje literární ocenění, jehož smyslem je poukázat na tituly, které by čtenáři mohli jinak přehlédnout. A minimálně v širších nominacích se jí to daří.

editorial

...
#05/2024

sci-fi z globálního jihu

Komu patří Město?

Nad druhým dílem komiksu Rváčov

...

Hacknout třetí svět

Dystopická zkušenost v africkém filmu

...

Velká pražská traktoriáda

...

Jindřiška Kracíková: Nechoď tam!

...

Od 1. ledna 2024 se na knihy vztahuje nulová sazba DPH. Z patosu doprovázejícího oznámení této změny na začátku loňského května však zůstalo pouze symbolické gesto, které má připomínat, že státu na knižním průmyslu záleží. Někteří nakladatelé knihy opravdu zlevnili (a samozřejmě na tuto skutečnost nezapomněli patřičně upozornit na sociálních sítích). K tomuto kroku ale mohli přistoupit jedině díky tomu, že honoráře pro autory a další profese, které se na výrobě daného titulu podílejí, zůstaly stejné jako dříve, tedy ostudně nízké. Jiní, především malí a střední nakladatelé, ceny ponechali stejné, čímž si vytvořili větší prostor pro to, aby svým spolupracovníkům mohli alespoň zčásti vynahradit pokles životní úrovně, způsobený třetí nejvyšší inflací od počátku samostatné České republiky. Dřívější desetiprocentní daň ovšem nikdy neležela pouze na nakladatelích, ale i na distributorech, a proto se dlouho diskutovaná změna, vyjednaná zejména Svazem knihkupců a nakladatelů, navenek zásadním způsobem neprojevuje. Podstatným faktem je to, že u nás ročně vychází přes čtrnáct tisíc titulů (průměrná cena knihy na knihkupeckých pultech je zhruba tři sta korun). Při takovéto nadprodukci, již mají na svědomí hlavně velcí hráči, jako jsou Albatros Media, Euromedia Group či Grada Publishing, se z knížek stává konzumní zboží bez jakékoli přidané hodnoty, svou kvalitou i cenou srovnatelné třeba se sezónním oblečením z mezinárodních fast fashion řetězců. Zdražení knih, větší investice do veřejných a školních knihoven či zlevnění e­-knih jsou nástroje, jimiž lze situaci částečně narovnat, ale bez zpomalení nesmyslného chrlení knižních titulů to nikdy výrazně lepší nebude. Literární svět musí zapomenout na sen o nekonečném růstu, uvědomit si limity knižního trhu a konečně vsadit na kvalitu, nikoli kvantitu své produkce.

„Noc z 20. na 21. ledna jsem celé roky považovala za narozeniny (…) Jsem u konce převedení do slov toho, co se mi jeví jako totální lidská zkušenost se životem a smrtí, s časem, morálkou a zákazem, se zákonem, zkušenost od začátku do konce prožitá prostřednictvím těla,“ píše Annie Ernaux v próze Událost, jejíž český překlad vyšel koncem minulého roku. Vypovídá v ní o ilegálním, rizikovém potratu, který podstoupila v roce 1963, a je do důsledků konkrétní. Chce narušit mlčení s potraty spojené, a to nejen v kulisách Francie šedesátých let a tehdejšího reprodukčního bezpráví. Přiznává přitom svůj záměr i metodu, rekonstruuje a zároveň konstruuje, aby popsala svou zkušenost v kontextu tehdejší společnosti, a své rozhodnutí charakterizuje jednoznačně jako emancipační. Překvapilo mě proto tvrzení v nakladatelské anotaci na obálce knihy, podle něhož se spisovatelka „dotýká traumatu, které nikdy nepřekonala“. Asi není třeba tuto formulaci příliš zvýznamňovat, na druhou stranu by byla chyba nevidět, že vzdálenost, která ji dělí od pohledu autorky, nemusí být dána jen náhodným neporozuměním či nedomyšleností, ale právě politikou reprodukčních práv. Psychologizující interpretace spojená s perspektivou traumatu totiž nahlíží na ženy jako na oběti a zneviditelňuje širší, sociální a politický rozměr nespravedlnosti, ale i možnost se s ní potýkat. V Československu byly interrupce legalizovány v roce 1957, což ovšem neznamená, že by boj o reprodukční práva nepokračoval. Jak se ukazuje nejen v Polsku, ale i v Maďarsku nebo na Slovensku, jejich omezování úzce souvisí s třídou, a silně se tak dotýká těch nejsnáze zranitelných. I proto je třeba zdůraznit, že spojení interrupce s nepřekonatelným traumatem u Ernaux nenajdeme. Nepíše totiž o zranění způsobeném samotným potratem, ale o dopadu sociálních a politických podmínek, za nichž interrupci podstoupila. Její „totální lidská zkušenost“ zůstává současná.

Odhodlal jsem se navštívit zemi bez železnice. Vzhledem k tomu, že dostat se do Andorry ze sousedního francouzského departmentu je bez auta takřka nemožné, rozhodnu se jít kus pěšky a pak zkusit na horské silnici stopovat. Znuděné řidičstvo v bytelných vozech mě ignoruje, zastaví až dva protřelí chlapíci z Toulouse. „Vypni si na mobilu data,“ říká mi jeden z nich, „jinak se nedoplatíš, není to EU.“ Hned za hraniční čárou začíná velký skiareál Pas de la Casa a přítomnost jeřábů naznačuje, že se ještě rozroste. Místním autobusem se pak za pět eur posunu do hlavního města, tedy o slabých třicet kilometrů, které kvůli zácpám zaberou skoro hodinu a půl. Byl by to krásný kout Pyrenejí, jen kdyby nebyl přeplněn sjezdovkami, pobočkami bank, wellnessem – a auty. Když konečně dorazím na autobusák, veškerá chuť zkoumat okolí už mě přešla. Je tu automat s cigaretami za tři a půl eura – to mi sice přijde vhod, ale proboha, proč je to levnější než pár kilometrů busem? Rozhořčeně píšu do španělského googlu „Andorra es una mierda“ (Andorra stojí za hovno). Nejzajímavějším výsledkem je tři roky starý článek o tom, jak do Andorrského knížectví uprostřed covidové pandemie přesídlil nejslavnější španělský youtuber El Rubius, aby nemusel platit skoro žádné daně. Což podle autora sloupku „není lidské právo, ale rozhodnutí na hovno“. Aspoň se Andoře nedá upřít, že podporuje používání katalánštiny, jazyka až devíti milionů lidí, který však nepatří mezi úřední jazyky Evropské unie. Dokonce nacházím video, kde se Rubius diví, že se bude muset učit katalánsky, ale hned nato čtu nedávnou zprávu, podle níž se na (bohaté) youtubery taková povinnost nevztahuje, zato třeba na (chudé) instalatéry ano… Andorra, Monako, San Marino, Lichtenštejnsko – několik variací na tutéž postfeudální frašku. Mikrostáty by teoreticky mohly být vůči těm větším subverzivní i v dobrém, ale spíš než alternativu představují jejich karikaturu. Pryč odtud! Příště přijedu, až zdaníte bohaté a z výtěžku si postavíte železnici.

editorial

...