V A2 č. 19/2006 je jedna strana věnovaná fenoménu D.I.Y. v obecné rovině (autor Arnošt Novák), ovšem plná klišé, jež se obecně tradují – že totiž styl D.I.Y. je v Česku spojen až s vznikem punku a hard core, respektive s přelomem 80. a 90. let. To ale není pravda. Rezignuji-li v této souvislosti na hlubší interpretaci či pokus o nalezení kořenů stylu a vytváření kultury způsobem D.I.Y., přinejmenším se musím ohradit proti tvrzení, že prvotním vlivem k vytvoření D.I.Y. kultury bylo „rozčarování mladých lidí z podoby žití či spíše přežívání (sic!) v konzumní kapitalistické společnosti (sic !!)“, jak ji autor článku prezentuje.
D.I.Y. způsob prezentace a vytváření kultury v socialistickém Československu (kde mladí lidé přežívali v podstatně hlubší a bezvýchodnější beznaději) byl svého času – zhruba od srpnové okupace 1968 – dokonce jedinou možností, jak jakoukoli svébytnou a originální kulturu vytvořit a posléze i zachovat. A v tomto smyslu pomyslnou pochodeň světla do tmy přinesl nejzřetelněji český underground, jehož „regulérní“ počátek můžeme datovat třeba 30. březnem 1974, kdy došlo k masakru návštěvníků koncertu Plastic People v Rudolfově u Českých Budějovic. To bylo ono „udělej si sám“: pásky s natočenou hudbou ze sklepních zkušeben a vesnických koncertů, samizdatové – strojopisné – vydávání „knih“, soukromé vernisáže atd. Projevů svobodného ducha bylo mnoho, zdaleka ne však tolik lidí bylo ochotno tuto svobodu v komunistickém ČSSR projevit.
Pokud bych se měl tímto příspěvkem zabývat detailněji, pak jen několik konkrétních připomínek k citacím Arnošta Nováka:
– (punk) byl první, kdo setřel rozdíly mezi aktivními muzikanty a pasivními diváky, mezi kapelou a publikem, mezi tvůrcem a konzumentem. Punk může hrát každý, každý může vzít do ruky kytaru, založit kapelu, pořádat koncerty, vydávat xeroxovaný fanzin nebo distribuovat muziku…
To samé přeci platilo právě v prostředí českého undergroundu, kde navíc přibyla odpovědnost vlastního rozhodnutí, že nelze jinak, že člověk se chce („musí“) vyslovit. Rozdíl mezi hudebníky a jejich publikem fakticky neexistoval a underground v ČSSR byl – vzhledem k neochotě jeho stoupenců přistoupit na jakékoli kompromisy s mocí, což se posléze ukázalo celkem spolehlivým vstupním sítem – tak malý, že každý měl svou roli, ať už pořádal koncerty, anebo přispíval do strojopisných edicí (o xeroxu se nám mohlo ovšem jenom zdát), či distribuoval nahrávky.
– (D.I.Y. kultura) se silně projevovala ve squatterském hnutí, které se v osmdesátých a devadesátých letech rozšířilo v řadě zemí západní Evropy… zabydleli je, začali v nich organizovat koncerty, festivaly, kina, kavárny. Mnohé z takto obsazených budov se staly skutečnými centry, nejen alternativní kultury, ale i řady politických aktivit.
Není od věci připomenout, že již od počátku 70. let byla v ČSSR – navzdory totalitnímu státu – podniknuta řada pokusů o založení podobných komun, některé přežily několik měsíců, jiné pár let, neboť komunistický režim je zcela bez ohledu na jakákoli občanská práva likvidoval (Nová Víska u Chomutova přestavěná v rekreační centrum milicionářů, Rychnov či Řepčice zbourány ve „veřejném zájmu“, dům v Kerharticích po koncertě Plastic People vyhořel atd.). I zde se odehrávaly zcela ojedinělé kulturní akce, zejména koncerty, autorská čtení, happeningy, vyráběly samizdaty, promítaly filmy (zapůjčené např. americkou ambasádou), ale žil se i docela obyčejný – avšak bezprostřední a svobodný – život mimo svěrací kazajku režimu.
– DIY hnutí vědomě propojilo politiku a radost. A právě tato „politika radosti“ vedle k jejímu nejznámějšímu projevu – street parties… spojily antikapitalistickou politiku „přímé akce“ s tvořivou zábavou, uměním a muzikou, smíchaly protest s karnevalem…
Náhodní návštěvníci o undergroundu hovořili jako o „veselém ghettu“ a právě radost byla jedním z motivů, pro které se daly vydržet vedlejší důsledky takového přátelství a vzájemného veselí („Hlavně aby nezmizela radost“ bylo Magorovo krédo) – vyhazovy z práce, permanentní výslechy StB, společenská degradace atd. Je pravda, že namísto street parties zůstaly českému undergroundu hospody, ovšem i ty v sobě nesly nesporné prvky zábavy až nevázané, akčnosti, tvořivosti, hravosti a jediné možné kulturní i společenské oázy.
– pokud jde o české projevy DIY kultury, její počátky nalezneme v punku a hardcoru na přelomu osmdesátých a devadesátých let…
Ze všech výše uvedených argumentů myslím jasně vyplývá, že D.I.Y. kultura existovala u nás programově minimálně od začátku 70. let. A mimochodem – první prepunkovou kapelou v ČSSR byla pravděpodobně skupina Umělá hmota, která vznikla už v roce 1973 v totálním undergroundu, a nezpochybnitelně první skutečně punkovou kapelou se všemi příslušnými atributy punku byla kapela The Dom (1976) Josefa Vondrušky, jednoho z původních zpěváků Umělé hmoty.
Je tedy beze vší pochybnosti, že lidé pohybující se v českém kulturním undergroundu před rokem 1989 si cestu D.I.Y. zvolili sami a dobrovolně, že toto rozhodnutí bylo vědomým nastavením zrcadla – zrovna tak konzumní (ne-li konzumnější, jak se dnes ukazuje) jako „venku“, ovšem navíc ještě značně zbabělé a bezcharakterní – české společnosti. Není absolutně prostor (a ani to nebylo smyslem mé úvahy) vyjádřit se dostatečně či polemizovat hlouběji s autorem článku. Spíše mi šlo o připomenutí, že tvorba D.I.Y. má podstatně hlubší tradici a kořeny v postsocialitických zemích než v proklamovaném prohnilém západním světě. D.I.Y. kultura žije svým vlastním životem, spojeným zejména s uměním „tady a teď“, bez ohledu na názor kritiky či většinového publika. A to navzdory „pozorovatelům“, kteří by ji chtěli spoutat obecnými pravidly, ortodoxními pravdami či vlastními iluzemi.
Autor je vydavatel Guerilla records.