Montale se ruchu kulturního provozu důsledně stranil, veřejnému vystupování a hlasitým slovům se vyhýbal, psát o sobě pro zvědavce nedovedl, ve světodějné poselství poezie příliš nevěřil a v roli básníka se cítil celý život nesvůj: nikdy se neuměl a nechtěl pohybovat „ověnčen vavříny uprostřed akantů, myrt a tújí“.
Já mám rád cesty, jež vedou k zarostlým
strouhám, kde kluci loví
v napolo vyschlých loužích do rukou
vyhublé mníky,
já mám rád škarpy u pěšin,
jež sestupují houštím rákosí
a míří do sadů a mezi citroníky...
Připomínal v tom – a také v lecčems jiném – Františka Halase: ten také vyhrazoval titul básníka především těm, kteří už odešli a kteří dokázali své právo na tento titul dílem, jež uzavřela smrt. Cesta k takovému dovršení je dlouhá a pro Montala byla zvlášť těžká a plná nejistot o pravém smyslu té zvláštní činnosti, které se říká poezie. Montale sám se k ní dostal vlastně oklikou, původně studoval zpěv a zájem o hudbu, především operu, mu zůstal natrvalo. Poznamenal také jeho básnické dílo neobyčejnou hudebností, vnitřní hudbou nejen slov, ale také a především myšlenek. Dalo by se říci, že se i jako básník cítil vždy interpretem, člověkem, který naslouchá světu a jako pěvec pak interpretuje, co zaslechl. Rozhodně neviděl ve své poezii nic, co by ho stavělo nad ostatní: nanejvýš to pro něho byl jen „jeden z možných postojů života“.
Ohlédnutí za Eugeniem Montalem, září 1981
—
Četba: E. Montale, Auto da fé, La farfalla di Dinard atd. Poslední básně, zejména dvojjazyčný výbor italsko-anglický. A knížku Claudia Scarpatiho, Invito alla lettura di Eugenio Montale, která byla podnětem k nové četbě těch starých svazků, které jsem kdysi přečetl a místy popsal poznámkami. Dodnes s nimi souhlasím, nebo přesněji – dodnes bytostně souhlasím s tím, co na těch místech psal Montale a co mne přimělo reagovat. Nová četba ovšem nevyloučila nové objevy a nový souhlas, například stať La solitudine dell’artista atd.
Ale tohle všechno patří vlastně do let, kdy jsem Montala překládal v 60. letech (Anglický roh 1965, Motýl z Dinardu 1969) a kdy jsem se později zabýval jeho esejemi. Ta Scarpatiho knížka vyšla r. 1983 a koupil jsem si ji až tady, v Paříži – podobně jako jeho sebrané básně ve svou svazcích z let 1979–1981 a Quaderno genovese z r. 1983. Něco jsem si ovšem přivezl už z Itálie – svazek Quaderno di traduzioni mi věnoval a podepsal roku 1963 sám autor, Auto da fé vyšlo r. 1966 – z téhož roku je i Montalova korespondence s Italem Svevem a básnikovy objevné studie a články o tomto velkém a dlouho opomíjeném spisovateli z Terstu. Lecčím doplnili tuto moji polici knih od Montala a o něm přátelé z ciziny, kteří znali moje zájmy, i když už ani nevím, kdo a co; takovým darem byl zřejmě i svazek Sulla poesia z r. 1976. Pokaždé to byly pro mne chvíle vzrušující četby – vzrušující proto, že jsem v těch textech nacházel, co jsem si myslel, co jsem se pokoušel sám zaznamenat, ale hlavně co už jsem nepotřeboval formulovat, protože to formuloval on, a v čem jsem nacházel potvrzení jednak své skepse o možnostech umění a zejména poezie, jednak své utkvělé představy, ba jistoty, že právě tento druh tvorby, na pohled tak „neužitečný“, je pro člověka potřebný, ba nezbytný, a provází jej podle všeho od samých počátků jeho dějin, i když se z této nezbytnosti a potřeby stalo „umění“ v dnešním autonomním, výlučném smyslu slova snad až v posledních dvou stoletích. Jeskynní malby v Lascaux, které objevil zatoulaný pes, označil sice historik umění metaforicky za Sixtovu kapli pravěku, ale jejich tvůrci, jakkoli toho tolik uměli, na rozdíl od Michelangela o umění ještě nevěděli, pohybovali se a pracovali s neobyčejným nadáním a zřejmě i vytržením ve zcela jiné duchovní oblasti. Ostatně něco podobného se dá říct i o malíři stropu a oltářní zdi Sixtovy kaple, souřadnice Buonarrotiho duchovního prostoru se s našimi kryjí jen zdánlivě. Při pohledu na jeho fresky může dnešní člověk vlastně jen žasnout, ale ne už skutečně rozumět.
Tohle všechno patří ovšem, opakuji, do let 1977–1980, přinejmenším jako PS...
V krátkém úvodu k souboru vzájemné korespondence s Italem Svevem Montale píše, že neví, „jaký smysl může mít tato jeho krátká korespondence se Svevem, ale mnozí z těch, kteří dnes už znají jeho románovou trilogii (Una vita, Senilità; La coscienza di Zeno) a zajímají se blíž o jejího autora a protagonistu, budou snad jeho dopisy číst ve světle vlastní podobizny, kterou bych s malou obměnou Joyceova titulu označil jako a portrait of un artist as un old man (portrét umělce jako starého muže). Naproti tomu pokud jde o mne, název by zněl shodně s originálem a muselo by se mluvit o portrétu nebo portrétku básníka as a young man. Odpovídalo by to našemu věkovému rozdílu: Svevovi bylo tenkrát šestašedesát a mně jednatřicet.“
Úvod je datován 15. listopadem 1965.
Když mi E. M. roku 1964 (1965?) podepisoval svůj Sešit překladů, bylo mu osmašedesát a mně jedenačtyřicet. Jistě si uvědomoval, že mě k překládání jeho básní nevedla žádná banální aktuálnost či móda, krátce, že mi jeho jméno a dílo neobjevila Nobelova cena, kterou dostal roku 1975.
Proč ji dostal tak pozdě, proč jej předešel S. Quasimodo?
Jan Vladislav, Montale – deníkové zápisky, září 2000