Francouzi učí Indy a Indové pak zas Francouze rozumět svým kulturám a významu vykořisťování.
Za konceptem Subaltern Studies stojí indická akademická diaspora počátku osmdesátých let, jmenovitě profesor historie na University of Sussex Ranajit Guha. Ten působil po většinu desetiletí v čele redakce specializovaného časopisu, jenž měl stejný název jako nový koncept. Studie autorů z řady kontinentů, které v něm byly publikovány, se věnovaly otázkám nastoleným „současnou kritikou moderní historiografie, nacionalismu, orientalismu a eurocentrismu v konstrukci vědění společenských věd“. Mezi inspirátory myšlenkové pozice redaktorů a přispěvatelů časopisu lze zařadit Michela Foucaulta, jehož práce, tematizující vztah vědění a moci, patřily v Subaltern Studies k nutnému myšlenkovému základu, a také Foucaultova žáka Edwarda Saďda, známého publikací knihy Orientalism (1978).
Teoretická debata, kterou okruh Subaltern Studies otevřel ve vztahu k moderním dějinám, brzy opustila úzce vymezené pole indických dějin a zabydlela se v nejširší škále společenskovědních disciplín celého světa. Guha i Saďd vycházeli do jisté míry z marxismu, Subaltern Studies však nelze jednoznačně zařadit do schématu marxistické radikální historiografie. Hlavní bod, který může demonstrovat rozdíl mezi Subaltern Studies a například tradičním britským marxismem ovlivněnou „historiografií odspodu“, nachází Dippesh Chakrabarty v jasném upřednostnění teorií třídního vykořisťování před jeho dalšími formami v případě druhého směru. Pro Subaltern Studies stojí naopak v centru zájmu zejména koloniální varianta exploatace.
Mohou podřízení mluvit?
Stoupenci Subaltern Studies začali zhruba od poloviny osmdesátých let svoji oblast výzkumu sami označovat jako Postcolonial Studies. Mezi dnes klasické práce tohoto směru myšlení patří článek Gayatri Chakravorty Spivakové Mohou podřízení mluvit? Spekulace o obětování vdov (Can the Subaltern Speak?: Speculations on Widow Sacrifice, 1985), v němž se autorka dospívá k vlastní definici podřízenosti. Do velké míry přitom vychází z Gramsciho konceptu hegemonie a Derridovy Grammatologie. Pomocí příběhu sebevraždy bengálské vdovy nastoluje Spivaková otázku, zda se tato žena nacházela v podřízené pozici dialogického neporozumění ze strany patriarchální narativní struktury. Autorka později obhájila svoji vizi subalterity vůči inflačnímu užívání tohoto konceptu: subalterní není podle ní „jen slušivé slovo pro utlačované, pro Jiného, pro někoho, kdo nedostal kousek koláče“. Koncept definuje na základě původního významu Gramsciho poznámek z Mussoliniho vězení jako stav, kdy „hlas proletáře nemohl být zachycen, protože byl strukturálně vypsán mimo vyprávění buržoazie“.
Nejmladší zavedenou generaci indických „postprofesorů“ představují v současné době padesátníci Homi Bhabha a Arjun Appadurai, kteří napsali své nejznámější práce v polovině devadesátých let (Místo kultury – The Location of Culture, 1994, resp. Modernita zblízka: Kulturní dimenze globalizace – Modernity at Large: Cultural Dimensions of Globalisation, 1996). Oba se však v rámci reflexe postkoloniální teorie věnují naprosto odlišným problémům. Zatímco Homi Bhabha vychází hlavně z literární teorie, věnuje se Arjun Appadurai v prvé řadě kulturní antropologii a geografii. Bhabhův přínos leží především ve znovuobjevení původně Bachtinova konceptu hybridity, který byl od vydání jeho knihy aplikován na nejrůznější příklady. Hybridita má pro Bhabhu subverzivní a osvobozující účinek, protože je využívána v boji proti kulturní homogenizaci zakotvené v binárních opozicích (Sever/Západ – Jih/Východ, civilizace – barbarství ad.).
Arjun Appadurai vychází ve své práci, věnované kulturním proměnám v období globalizace, zejména z Deleuzova konceptu deteritorializace. Oproti Bhabhovi, jehož nesmírně husté „psaní“ s řadou neologismů a nečekaných slovních spojení je těžko stravitelné, je Appadurai mistrem jazyka a vyprávění. V jeho práci nacházíme mimo jiné odkazy na Frederika Jamesona a jeho dnes zpola zapomenutou postmoderní teorii, velkou roli v Appaduraiho úvahách hraje také imaginace (Anderson, Castoriadis ad.). V centru jeho výzkumu však stojí kulturní přenos (v tehdy nově pojmenované) transnacionální perspektivě. Appadurai pro něj nachází několik kanálů, které pojmenovává na základě anglického slova landscape (krajina) jako ethnoscape, mediascape, technoscape, finanscape a ideoscape.
French Theory není doma prorokem
V devadesátých letech reflektovala indická akademická diaspora v anglosaském prostředí značně populární francouzský poststrukturalismus (souhrnně občas nazývaný jako French Theory). Michel Foucault, Jacques Derrida, Jean Baudrillard, Pierre Bourdieu a další francouzští autoři patřili ve své době k vývozním společenskovědním arbitrům, samotné francouzské akademické prostředí devadesátých let však na ně do značné míry pozapomnělo. Příčinou může být fakt fakt, že byl poststrukturalismus příliš spjat s myšlenkovým klimatem západoevropského horkého jara 1968. Zatímco ve Spojených státech Clintonova administrativa podporovala v akademickém prostředí „posttrendy“, jejichž stoupenci byli často zároveň advokáty multikulturalismu a affirmative action, ve Francii patřili v devadesátých letech „osmašedesátníci“ k obtloustlému a zkorumpovanému establishmentu Mitterrandovy epochy (např. Jacques Attali).
Místní radikální levice se v této době orientovala (podobně jako v dalších latinských zemích) hlavně na „altermondialismus“ (antiglobalismus) a „postoperaismus“, reflektující italskou a vzhledem k přítomnosti početného italského akademického levicového exilu v Mitterrandově Francii i francouzskou zkušenost „olověných let“. Vztah radikální Francie k vlastním pomazaným hlavám uznávaným za oceánem lze ilustrovat názvem pařížské výstavy, která na přelomu tisíciletí ironicky volala po Fresh Theory. Zásadní význam mělo ale ve francouzském prostředí vydání knihy Impérium (Empire) autorů Michaela Hardta a Antonia Negriho v roce 2000. Kniha, která je základním textem postimperalistické vize filosofie dějin, měla značný vliv na zvýšený zájem jak o postkoloniální teorii, tak i na jistou revizi postsrukturalismu.
„Šílený profesor“ Antonio (Toni) Negri, který strávil ve Francii nemalou část svého politického exilu (připomeňme, že byl v osmdesátých letech v Itálii považován za hlavu Rudých brigád), byl během francouzského angažmá v úzkém kontaktu s místní akademickou elitou (Felix Guattari ad.).
Třetí svět za humny
Obdobně jako práce postkoloniální teorie vycházejí Hardt a Negri z odmítnutí imperialismu a západocentrismu. Impériem však pro ně není žádná z klasických koloniálních velmocí ani Spojené státy, ale nadnárodní kapitál, který může a nemusí s klasickými imperialistickými centry splývat. Přesto však nemá Impérium jednoznačně lokalizovatelné centrum a jeho exploatace není namířena proti periferii v tradičním geografickém slova smyslu. Podle Hardta a Negriho jsou dnes hranice mezi prvním a třetím světem nejasně identifikovatelné. Druhý svět vzal za své pádem berlínské zdi a v prvním světě se objevuje stále více souvislých pásů chudoby připomínající třetí svět (např. severní lem pařížské aglomerace). Obdobně se v zemích donedávna pokládaných za rozvojové objevují čím dál více jasně ohraničené zóny bohatství a luxusu (např. indické „Silicon Valley“).
Společenské proměny v zemích, jako je Francie, bývají většinovým veřejným míněním pokládány za přímý důsledek mohutné vlny přistěhovalectví posledního desetiletí. K otázce migrací se vyslovuje čím dál více odborníků i laické obce. Před francouzskými prezidentskými volbami v dubnu 2007 je téma přistěhovalectví tím, čím bylo téma bezpečnosti v minulých volbách (jež následovaly po atentátech ze září roku 2001). Mimo politické debaty se prohlubují i teoretické diskuse ve frankofonní radikální akademické obci a nacházejí svůj odraz zejména v časopisech Le monde diplomatique a Multitudes.
Právě tato periodika otiskla v polovině prvního desetiletí reakce na diskuse, které proběhly v rámci Postcolonial Studies již o deset let dříve. Použijeme-li Bhabhova konceptu, je současná frankofonní radikální teorie do jisté míry hybridem mezi pozdní reflexí poststrukturalismu (čteného navíc většinou přes výklady indických autorů z diaspory), heterodoxního marxismu italské školy („postoperaismus“) a německé kritické teorie (Marcuse, Adorno, Benjamin ad.).
Autor je doktorand FF UK a UPV v Montpellier.