Drama, které poslední dva týdny plnilo titulní stránky nejen britských novin, skončilo. Alespoň pro patnáct britských námořníků, kteří strávili 13 dní v Íránu jako zajatci Islámských revolučních gard. Íránský režim se rozhodl námořníky, kteří se před televizními kamerami přiznali k tomu, že vpluli do íránských vod, omilostnit. Mohl je prý spravedlivě odsoudit, ale nakonec jim dal svobodu. Podle prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda je to dárek Britům k svátku proroka Muhammada a také k nadcházející křesťanské oslavě Kristovy smrti na kříži.
Britové byli zadrženi v íránských výsostných vodách na severu Perského zálivu, tvrdí Íránci. Západ ale věří spíše Britům, kteří íránskou verzi příběhu odmítají a trvají na tom, že posádka dvou britských člunů byla unesena z iráckých vod při ústí hraniční řeky Šatt al-Arab, kde prováděli běžnou kontrolu indického plavidla.
Není jasné, zda bylo zadržení Britů akcí předem naplánovanou na nejvyšších místech, nebo šlo o iniciativu horlivých velitelů Islámských revolučních gard, kteří tak sledovali vlastní cíle. Je ale jisté, že se zajatí Evropané stali velmi cennou kořistí a Íránci nemohli odolat pokušení celou událost propagandisticky využít. Proto zajatce nečekalo rychlé propuštění jako britské námořníky zadržené při technicky velmi podobném incidentu, který se v hraničních vodách mezi Íránem a Irákem odehrál před třemi lety. Jenže doba je už prostě jiná. Prezidentem tenkrát nebyl Mahmúd Ahmadínežád. Teherán nečelil sankcím a rezolucím Rady bezpečnosti OSN požadujícím zastavení íránského jaderného programu a rostoucímu tlaku Západu. A Íránci se mohli spolehnout na podporu Ruska. To už neplatí. Teď Rusko dalo najevo, že se Írán musí podřídit požadavkům mezinárodního společenství a neriskovat kvůli svému jadernému programu otevřenou konfrontaci. Ta by totiž poškodila především ruské zájmy v Íránu. Proto na Íránce tlačí vlastními prostředky. Rusové dokonce naznačili, že pokud Teherán nepřeruší obohacování uranu, nedočká se téměř dokončená jaderná elektrárna v Búšehru dodávek palivových tyčí z Ruska.
Íránci se cítí zrazeni a tlak mezinárodního společenství vnímají jako spiknutí západních mocností v čele s USA, jehož cílem je upřít Íránu jeho legitimní právo na atom. Konspiračním teoriím, které se po Íránu šíří, dále nahrávají i přelety amerických bezpilotních špionážních letounů nad íránským územím, zprávy o zběhnutí někdejšího náměstka ministra obrany Alího Askarího k západním tajným službám i zadržení pětice íránských diplomatů – podle USA agentů, kteří se podíleli na vyzbrojování militantů – v Iráku.
Íránská vláda tak nemusela veřejnost příliš přesvědčovat o tom, že v posledním incidentu šlo ze strany Britů o provokaci. Ani íránský tisk nepochyboval, že zadržení Britů bylo zcela legální a ospravedlnitelnou akcí a že zajatce je třeba postavit před soud. Tak zněl i hlas radikální teheránské ulice, která je stále oporou prezidenta. Nanejvýš prý měli být Britové vyměněni za Íránce zadržované v Iráku či jejich propuštění podmíněno zrušením sankcí, kterým Írán od konce loňského roku čelí. Obchod s rukojmími Íráncům vyšel již před šestadvaceti lety, kdy díky nim přinutili USA s nepřátelským porevolučním režimem vyjednávat.
Íránský prezident Ahmadínežád zřejmě v tomto kursu hodlal pokračovat. Doufá totiž, že mu silná slova, protizápadní rétorika a rozdmýchávání nacionálních vášní přinese ztracené body u veřejnosti, která cítí, že nedodržel své předvolební sliby. Zajatí Britové mu tedy spadli jako dar z nebe. Tentokrát si navíc jeho političtí rivalové nedovolili nic namítat a otevřeně tak zpochybňovat jeho pozici. Kritika se sice opět vynořila, ale nikoli na stránkách novin či na televizní obrazovce.
Ahmadínežád se ale nakonec nesvezl na vlně vzepjatých národních vášní. Spokojil se s tím, že ponížené Brity ukázal íránskému i mezinárodními publiku prostřednictvím televizních obrazovek. Pragmatici v íránském establishmentu si totiž zřejmě uvědomili, že pozice Íránu je dnes jiná než na počátku osmdesátých let. Tehdy Írán příliš přátel neměl, ropy vyvážel oproti dnešku pouhý zlomek a hospodářské sankce i válečné ztráty ruinovaly jeho ekonomiku. Na Írán tehdy útočil Irák a k obraně vlasti před nepřítelem se sjednotila celá země bez ohledu na politickou orientaci. Dnes je ale Írán rozdělen. Na bohaté a chudé, na privilegované a ty, kteří se cítí současným establishmentem opomenuti. Právě ti spolu s Ahmadínežádem často sní o návratu do vysněné idyly revolučních let. Spoléhají na to, že by se Írán před novou hrozbou či dokonce k obraně před novou agresí opět sjednotil. Proto stoupající napětí vítají a k propuštění rukojmích se příliš neměli.
Třebaže Ahmadínežád nakonec neprosadil svou, i po propuštění zadržovaných námořníků se Írán cítí jako vítěz. Ukázal světu, že umí zasadit ránu velmoci. Pošramocená pověst země, která se uchyluje ke gangsterským metodám, ale Íráncům zůstává a šance na to, že své spory se Západem urovná nekonfliktně, se opět o trochu zmenšila.
Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky.