Americké radikální hudební těleso To Live and Shave in L. A., které (společně se švýcarským noisovým performerem Sudden Infant) vystoupí 24. 4. v pražském klubu L’Enfer Chateau rouge, jistě nepředstavuje „zvukový holocaust“ ani „epileptický záchvat“. Přesto slibuje mnohé.
Líní sběratelé žánrových historek dobarvujících zákoutí hudební historie vědí, co dělají. Naopak hudební nadšenec, hledající v záplavě nepopsatelných zvuků ještě nevybarvená hudební tělesa, může mít potíže už při prvním doteku, který mu připomene jednu z vlastností kulturního okraje: zvýšenou drolivost použitelných kategorií. Projekt známý pod jménem To Live and Shave in L. A. (TLASILA) totiž, nehledě k vzdálenosti, z které se ho snažíme pochopit, snadno splývá s chaosem.
Popis sítě
Spíše než o hudební skupinu jde o proměnlivou síť různorodých osobností, projevujících chuť stát se součástí koláže. Kromě stabilnějších sestav kolem zakladatelů seskupení Toma Smithe a Rata Bastarda jsou k této síti připojeni například Mark Morgan, kytarista a zpěvák newyorských Sightings; obětavý zdroj hvězdnosti Thurston Moore; ale i Andrew W. K., hráč na spoustu nástrojů a mediálně známý, těžko pochopitelný bavič, vracející zábavu do zlatých časů melodického metalu, umělé krve atd., zároveň ale spolupracovník Wolf Eyes a Current 93. Proměnlivost a nestabilitu dění v oblasti TLASILA dokazuje i paralelní, více či méně jasné fungování TLASILA 2 a 3 a jiných odnoží.
To jen svědčí o síle původního podnětu Toma Smithe, který po mnohaletém působení v různých těžko stravitelných skupinách (včetně rané sestavy Pussy Galore) své zvukové experimenty zaměřil na vytváření mnohonásobně vrstvených nestabilních zvukových proudů. Na tomto základě pak v Miami Beach v roce 1991 vznikl zárodek sestavy, jejímž rozrůstáním se zvuk postupně obohacoval a zhušťoval do stále excentričtější podoby. Směs mnoha vlivů (musique concrète, rockové avantgardy, dubu, ale také obskurit typu Nihilist Spasm Band) by se dala nejspíše označit jako noise. Až na to, že i tuto dost volnou žánrovou charakteristiku Smith odmítá s důrazem na žánrovou mnohost, zmnožování heterogenních prvků a využití „všech existujících možností, včetně těch katastrofických“. Gestem zmnožení a náklonnosti k okraji a chaosu bylo ostatně už pojmenování projektu podle pornofilmu, jenž je zase obdobou názvu jisté detektivky. Totéž gesto vystihuje tvůrčí aktivitu vzniklého tělesa.
První studiová nahrávka 30-minuten Männercreme (1994) byla spletitou, ale krajně expresivní koláží páskových manipulací, nástrojů, všemožných ruchů, oscilátorů, samplů a zpěvu. Do konce devadesátých let pak TLASILA nahrála více než deset brutálních, složitě vrstvených alb, vycházejících většinou s několikaletým zpožděním. Postranní výhonky a nakonec dočasný rozpad základní hráčské sestavy přitom svědčí o tom, že cesta radikálního experimentu nebyla lehká.
Práce s přebytkem
Album obnovené základní Smithovy formace, Noon and Eternity z roku 2006, nicméně ukazuje, že i lpění na žánrové nesourodosti a spojování čehokoli může vést k podmanivému, překvapivě přístupnému výsledku. V rozsáhlých skladbách se přitom pojí deformované klaustrofobní zvuky, strojové rytmy, zlomky metalové rytmiky, náhlé patetické klávesy a zpěv, pohybující se mezi šepotem a úpěním, zádumčivou tápavostí a bluesovou expresí, upomínající na některé desky Oxbow. „Kypící podtext, záminka hysterie. Radikální výraz, který si žádá bezodkladné potlačení,“ říká k tomu autorský komentář.
Roztříštěnost, důraz na nehudební zvukové kvality, intenzifikace výrazu a hluková radikalita, ke kterým se TLASILA, jak dosvědčuje aktuální deska The Cortege, stále vrací, jsou navzdory proklamované mimožánrovosti jistě blízké noise. Přesto najdeme rozdíly. Zvuková struktura, s níž se zde pracuje, nesměřuje k vyhrocení, ale k přebytku. Namísto splynutí s koncentrovaným výrazem, což je třeba případ skupiny Hair Police, se zde nabízí více, než se dá vstřebat. Důsledkem je bloudění mezi jednotlivými zvukovými vrstvami, které se k naší pozornosti překlápějí postupně, a tvoří tak prostor jakési hádanky. Takové uspořádání se dá stěží popsat jako hluková stěna, ale nepodobá se ani pletivu, s jakým pracují například Wolf Eyes. Jednotlivé vrstvy si od sebe udržují určitý odstup a skládají se v mnohostěn, který se může pohybovat s rituální obřadností, ale také se může zběsile roztočit.
Ačkoli je patrné, že v základu jde o promyšlený experiment, příznivce chaosu může potěšit, že k hraní TLASILA přistupuje s umanutostí dementa, protože „konečný cíl je neznámý“.
Autor je spisovatel a návštěvník akcí.