Asijská umělecká křižovatka

Na cestě z letiště do centra Pekingu budou zanedlouho návštěvníci olympijských her projíždět nedaleko zbrojovky, kterou v padesátých letech vybudovali východoněmečtí inženýři v rámci čínsko-sovětsko-východoněmecké spolupráce. Osud továrny v pekingském distriktu Čaojang se podobá osudu některých podobných východoněmeckých průmyslových podniků. V osmdesátých letech začala zdejší průmyslová výroba upadat, 60 % pracovníků bylo propuštěno a místní tovární haly i ubytovny pro dělníky se vyprazdňovaly. V polovině devadesátých let se na místo začali stěhovat umělci. Dnes takzvaná Umělecká zóna 798 tvoří pravděpodobně největší komplex galerií, ateliérů, obchodů, kaváren a uměleckých dílen v celé Asii.

V pondělí bývá obvykle zavírací den, ale i tak zůstává řada galerií i kaváren v Umělecké zóně 798 otevřena. Obchod se nesmí zastavit. Okolo betonových budov továrních hal si mohou milovníci umění i turisté prohlížet desítky soch a instalací. Na prodej jsou například i sochy v nadživotní velikosti, které v sobě parodicky spojují podobu Mao Ce-tunga a hliněných vojáků císařské armády ze Sianu. Graffiti na zdech přízemních cihlových domečků, z nichž pár slouží i pro ubytování umělců, zase zobrazují rudou pěticípou hvězdu s dodatečným malým cípkem „mezi nohama“ nebo známý portrét Che Guevary. Po chvíli člověk znejistí. Jedná se skutečně o parodii, nebo spíše o inovaci ikon?

Díla nabízená v desítkách galerií v prostorech Umělecké zóny 798 se liší nejen použitými technikami, ale i obsahem. Objevují se tu odkazy jak na propagandistické umění minulých desetiletí, tak na klasickou čínskou kresbu a malbu. Hned vedle ovšem najdete výtvarné projevy, které přes čínské jméno svých autorů jasně deklarují svou sounáležitost s mimočínskými uměleckými styly a trendy. Výstavní prostory v rámci jednoho areálu od sebe odlišuje nejen volba umělců a důraz na určitý styl, ale i jejich vybavení a atmosféra. Více než třicetistupňové horko se prodejci ve stísněných galeriích v někdejších ubytovnách snaží neúspěšně zahnat elektrickými větrníky. Není přitom jasné, zda improvizované osvětlení je otázkou nezbytnosti, nebo prodejním záměrem, který má podpořit zdání „umělecké autenticity“. S těmito prostory naopak kontrastují sousední dokonale klimatizované tovární haly s obřími instalacemi.

„Už to není, co to bývalo,“ tvrdil mi můj průvodce, pekingský student dějin umění. „Všechno už to dávno pohltili byznysmeni, kteří za velké peníze prodávají umění na Tchaj-wan a do Hongkongu. Většina umělců se odsud už odstěhovala, nemá na nájem.“ Právě levné prostory přitom byly hlavním magnetem, které na místo v roce 1995 přitáhly umělce z pekingské Ústřední akademie krásného umění. Začali tady pořádat své workshopy mezi dělníky z továren a příležitostnými návštěvníky. V roce 2000 si tu děkan ateliéru sochy Sui Jainguo otevřel vlastní studio. V následujícím roce se tu objevil první cizinec – Robert Bernell sem přesunul svůj obchod s knihami a nakladatelství. Po něm následoval následoval Tabata Yukihito se svým Beijing Tokyo Art Projects, který obsadil 400 metrů čtverečních a renovoval přitom první prostor v rámci někdejšího továrního komplexu 798. Na větší vernisáže a akce začaly do Umělecké zóny 798 proudit tisíce lidí. Na nájem si umělci vydělávali pořádáním komerčních akcí – prezentací firem Sony, Omega, Christian
Dior, Royal Dutch Shell nebo Toyota. Probíhaly tu i koncerty, například skupiny Morcheeba. V roce 2003 se tu odehrálo první pekingské bienále a rok nato mezinárodní umělecký festival. To už se ale původnímu vlastníkovi areálu, společnosti Sevet-Star, přestávalo líbit. Začal chystat demolici. Přestal obnovovat nájemní smlouvy a zakázal podpronajímání prostorů kulturním institucím a cizincům. Provokativní umělecké reakce a rostoucí popularita 798 se setkaly i s kritikou oficiálního listu China Daily, který vydal článek pod titulkem „Zachází avantgardní umění příliš daleko?“. I když na obranu Umělecké zóny 798 vystoupila řada umělců, včetně těch oficiálně uznávaných, nejistota ohledně budoucnosti přetrvává dodnes.

Ani tato situace však nebrání dalšímu rozvoji 798. Deník New York Times 29. dubna oznámil, že newyorská galerie Pace Wildenstein se chystá 8. srpna, tedy během zahájení olympijských her, otevřít svou pobočku nazvanou Pace Beijing. Obří galerie má být s nákladem dvaceti milionů dolarů vybudována právě v zóně 798, která se podle šéfa Pace Wildenstein Arne Glimchera nachází na křižovatce mezi Tchaj-wanem a Hongkongem. Od toho si obchodník s uměním slibuje mimořádné zisky na prudce rostoucím asijském uměleckém trhu. „Tovární oblast 798 je třetí nejvýznamnější turistickou atrakcí v Pekingu,“ prohlašuje Glimcher s narážkou na Zakázané město a Velkou čínskou zeď. „Je tu již okolo dvou set galerií a návštěvnost je tu desetkrát větší než v Chelsea (kde má galerie Pace Wildenstein dva prostory – pozn. aut.).“ Čínští alternativní umělci si ale mezitím už hledají nová útočiště. Jedním z nich jsou někdejší malé továrničky v nedaleké okrajové části Pekingu, nazvané Caočangdi.