Kultura jako služba veřejnosti vedle kultury jako formy podnikání. V posledních měsících je toto téma skloňováno ve všech pádech. Chybí však pragmatický pohled na to, jak jsou v Evropě či v USA tyto „dva světy“ rozděleny a definovány.
Základním poznatkem posledních měsíců je fakt, že mnozí naši politici neumějí oddělit sektor podnikatelský od neziskového. Možná proto, že naše legislativa nehovoří úplně jasně, ale také tomu napomohla první vlna transformace pražských divadel. Ta vnesla patřičný chaos, jelikož dvě divadla se transformovala na o. p. s. (obecně-prospěšnou společnost), což je odpovídající právní forma pro divadlo veřejné služby, a jiná dvě za dohledu magistrátu založila s. r. o. podle Obchodního zákoníku, aniž by jejich činnost byla podnikáním za účelem zisku. Rada vlády pro nestátní neziskové organizace (NNO) přitom vymezuje neziskový sektor pouze podle Občanského zákoníku, zabývá se tedy občanskými sdruženími, o. p. s., nadacemi a nadačními fondy, popřípadě účelovými zařízeními církví. Přesto (nejen v Praze) existují obchodní společnosti, které čerpají dotace stejně jako NNO.
Další důvod, proč je pro politiky těžké si lámat hlavu, co je veřejně prospěšné a co není, tkví mnohdy v jejich přesvědčení, že „silná ruka trhu“ se dá vztáhnout tak nějak ke všemu. Jenže ona to není pravda, což by měl pochopit například i Milan Knížák, který proklamuje, že by jakékoli dotace zrušil. Sám vede Národní galerii a její roční dotace, tedy příspěvek od státu (zde ministerstva), převyšuje součet veškerých prostředků na pražské granty.
Veřejná prospěšnost se dá určit
Dotovat neziskový kulturní sektor není nic nemravného ani ztrátového, naopak, je to dlouhodobá a dobrá investice do budoucnosti této společnosti. Přímé ekonomické efekty podpory kultury jsou vyčíslitelné konkrétně (rozvoj cestovního ruchu, služeb, podíl na HDP, zaměstnanosti atd.), nepřímé ještě důležitější a prakticky nevyčíslitelné (vzdělanostní společnost, sociální integrace, prevence negativních jevů ve společnosti atd.).
Podívejme se, jak konkrétní znaky veřejné prospěšnosti definují v různých zemích Evropy i Severní Ameriky. Prvotní je účel založení subjektu, tj. jeho poslání. U neziskovek jím není co nejvyšší výdělek, tedy zisk, nýbrž činnost ve veřejném zájmu. Neznamená to, že nemohou zisk vytvořit, na rozdíl od podnikatelských subjektů však musí mít přesně stanoveno, jak s ním naložit – nesmějí ho rozdělit zakladatelům, členům, vedení či osobám jim blízkým, musejí ho naopak reinvestovat do veřejně prospěšné činnosti.
Dalším typickým znakem neziskovky je cena nabízených služeb, která musí odpovídat nákladům, cílem hospodaření je tedy vyrovnaný rozpočet (nikoli zisk). Pro možnost veřejné kontroly mají v řadě zemí neziskovky stanovena striktní pravidla fungování. Patří sem povinnost výročních zpráv s konkrétními údaji o činnosti, detailních nákladech i výnosech, finančních tocích i mzdové hladině. Úroveň platů a odměn pracovníků nesmí převyšovat např. mzdovou úroveň státních zaměstnanců nebo je porovnávána s průměrnou mzdou v dané zemi (např. nesmí překročit její dvojnásobek). Důležitá je i cílová skupina, statut veřejné prospěšnosti mohou získat pouze subjekty, jejichž činnost slouží širokému a neomezenému okruhu příjemců, nejen úzké zájmové skupině. Řada zemí tak činí rozdíl mezi veřejně prospěšnými a vzájemně prospěšnými spolky.
V některých zemích také existují centrální registry subjektů, které mají přiznán statut veřejné prospěšnosti a díky němu i daňové úlevy a přístup k dotacím. V USA je statut „not for profit“ udělován pouze určitým typům právních subjektů, nikdy ne obchodním společnostem, v Evropě zase není zkoumána právní subjektivita, ale typ činnosti, kde je striktně limitována ekonomická činnost a zakázána účast na podnikání jiných osob. Obdobné principy a pravidla lze tedy vysledovat v řadě zemí.
Rada vlády pro nestátní neziskové organizace vedená ministryní Džamilou Stehlíkovou se nyní detailně zabývá různými modely a intenzivně pracuje na věcném záměru zákona o neziskových organizacích včetně definice statutu veřejné prospěšnosti. Takový střešní zákon může zásadně napomoci lepší orientaci všech zainteresovaných stran.
Začnou-li i u nás totiž platit jasná pravidla a fungovat portál veřejné správy ke komplexní registraci veřejně prospěšných subjektů, bude si moci každý občan ověřit, kam plynou peníze daňových poplatníků, jak který příjemce s dotací hospodaří a v jakých mzdových relacích se pohybuje. Sotva se pak budou chtít „rvát o stejná práva“ pánové v drahých oblecích a rychlých autech, protože by poněkud museli ze svých životních standardů slevit.
Autorka je členkou grantové komise Magistrátu hl. m. Prahy.