glosa Jiřího Vančury

Claude Lanzmann dozajista neodevzdal veřejnosti svůj film Šoa s výhradou, že může být prezentován jen ve své devítihodinové podobě a nejinak. Do tří promítacích večerů ho dělí filmové kluby podobně jako ČT v polovině devadesátých let. O to překvapivější byla úvaha nynější ČT vypořádat se s letošním výročím „křišťálové noci“ tím, že souvislý devítihodinový film uvede v jediném večeru (9. 11. od 17 do 2 hodin v noci). Nevím, kolik nás té nedělní noci devět hodin u televizorů strávilo, snad stovky, sotva tisíce. Ze strany ČT to v každém případě byla promarněná příležitost. Lanzmannovu dílu Šoa (název poněkud přesnější než vžitý holocaust) je už 33 let, stále je však nejpřesvědčivějším svědectvím o gigantickém zločinu uprostřed Evropy, důkazem, že naše civilizační slupka může za jistých okolností snadno vzít za své. Dnes je autentických svědků, obětí, už podstatně méně než novodobých zastánců či zpochybňovatelů židovské tragédie. Je tedy přímo naší povinností udržovat odkaz zavražděných milionů v lidské paměti, přinejmenším jako profylaxi vůči zrůdnosti, již mohou přinést zítřejší, dnes netušené těžkosti. ČT udělala nespornou chybu. Může ji přejít diskrétním mlčením, nebo napravit uvedením filmu Šoa v přijatelné podobě.