Tak nám rozdali Oscary a České lvy. Je tu námět k diskusi a kritice, řekli si někteří novináři a pustili se do rozboru úrovně předávacích ceremoniálů. Proč nás přitahují zrovna tato dvě ocenění, když je naprostá inflace filmových a festivalových cen? Snímek nehonosící se alespoň jednou cenou, i když je to třeba jen „cena útěchy“ z Festivalu horolezeckých filmů v Horní Dolní, se dnes stává podezřelým. Nechci zpochybňovat obecný význam ocenění; pro umělce jsou bezpochyby významným zadostiučiněním, prokázáním úcty ze strany kolegů. Ale možná to nemusí být „za každou cenu“. Abychom za deset let nezjistili, že jsme sice od zasloužilých a národních umělců přešli ke Lvům, ale změnil se pouze cíl (od politiky k penězům) a nikoliv podstata.
Když jsem před měsícem (viz A2 č. 5/2010) psal o zakrnělosti trhu s DVD v Čechách, který stojí rozkročen mezi dvěma extrémy od zištného výdělku po cinefilní fetišismus, netušil jsem, že je tento stav považován za normální či dokonce hodný zbožňování. Mé obavy o potenciálním nebezpečí z toho vyplývajícím se jen potvrdily. V případě výročních filmových cen Českých lvů a s nimi spojené instituce České filmové a televizní akademie (ČFTA) je situace trochu odlišná. Sice také není radno celou akci kritizovat, protože je pro společnost tento stav normální a chtěný, ale nijak se neliší od řady svých zahraničních vzorů především v tom smyslu, že obě „instituce“ vznikly jako jejich nápodoba. Jsou založené na čistě soukromé iniciativě, což může, ale nemusí být problém. Specificky český přístup navíc spočívá v tom, že vlastně na tyto dvě instituce neklademe jako veřejnost příliš velké nároky. Ministerstvo kultury (které by veřejnost někdy zastupovat mohlo) tak nechává o českých kandidátech rozhodovat obecně prospěšnou společnost Českou filmovou a televizní akademii. Jen těžko ale dnes zasahovat do aktivit soukromého subjektu. Kámen úrazu je v tom, že nás reprezentuje v zahraničí, což si málokterá demokratická společnost nechá líbit. Již existují kinematograficky vyspělé země (např. Španělsko, Argentina nebo Francie), kde je otázkou národní hrdosti ponechat tuto výsadu alespoň částečně v rukou veřejných, což samozřejmě nese řadu jiných rizik, ale je to pořád nejlepší řešení. Samozřejmě na stránkách ČFTA je statut, seznam členů a dočteme se o její činnosti, nicméně jen těžko si dokážu představit, jak například její členové Jan Švankmajer a Vladimír Železný při kávě v družném hovoru diskutují o nominacích na Oscara. Jednak nechápu, proč druhý jmenovaný (údajně televizní odborník) je vůbec členem ČFTA. Za druhé při pročítání té změti jmen, tvořené naší uměleckou elitou i lidmi, kteří toho s filmovým uměním nemají příliš společného, je zřejmé, že v praxi už to kopírování zahraničního vzoru není. Jde o nefalšovanou značku „Made in Czech Republic“. Vždy při zakládání tradice výročních cen bylo více méně zřejmé, k čemu je dané ocenění zřizováno a jakému cíli má sloužit, čemuž se celý aparát přizpůsobil. U zrodu Oscarů kromě jiného stála i snaha upozornit na hollywoodská studia a zvýšit jejich prestiž. V případě francouzských Césarů jde především o profesní a propagační podporu, takže mezi členy akademie nalezneme zástupce distributorů či tiskové mluvčí vytvářející reklamní strategii. Ve Španělsku je Akademie více reprezentantem široké odborné veřejnosti, skutečně se stará o propagaci dobrého jména španělské kinematografie, dokonce vydává publikace o dějinách španělského filmu, pořádá filmové projekce a má neuvěřitelné množství aktivit. V Argentině u zrodu národních cen Condor stál festival v Mar del Plata, kde byla tato odpovědnost svěřena do rukou Asociace argentinských filmových kritiků. A našli bychom řadu dalších příkladů, které se liší pouze tím, že došlo nejdříve ke shodě, zda půjde o ocenění odborné nebo profesní. My jsme to tak trochu po česku smíchali všechno dohromady, a v akademii nám proto sedí filmoví teoretici, kostýmní výtvarníci, televizní odborníci, režiséři, prostě odevšad někdo.
Nepodařilo se mi nalézt jinou zemi, kde by o výročních cenách hlasovala tak heterogenní skupina lidí. My si tu sice můžeme hrát na Síně slávy, ale ta v takovém vroucím kotlíku zůstává jen vyprázdněným pojmem. Pan Vachler 9. 3. 2010 na ČT 24 v pořadu Hyde park obhajoval svou pozici a vysvětloval, jak se snaží dodat všem členům akademie filmy, ale pak už nemůže kontrolovat, zda se na ně podívají, což mu bez problémů věřím. Já bych ale rád v ČFTA viděl především důvěryhodnou instituci s jasně definovanými cíli, které hlavně musí být východiskem pro její složení a činnost. Pan Vachler bohužel pořád nebyl přesvědčivý v tom, že kromě společenské prestiže a jeho ekonomické zainteresovanosti na projektu má také nějaký vyšší cíl. Samotná forma (myslím např. předávání cen) se může po určitou dobu vyvíjet, obsah by si však měl držet úroveň, a to se u nás zkrátka nedaří. Film je pak zákonitě každoročně strháván na úroveň pouťové atrakce a může jen závistivě pošilhávat po kultivovanosti předávání Cen Thálie.
My jsme sice zkopírovali, co se dalo. Máme výroční filmové ceny, filmovou akademii, filmový archiv, filmové centrum, festival kategorie A, avšak nemáme ten zaštiťující zájem státu, a tak jmenované složky českého filmového průmyslu fungují tu na bázi soukromé, tu tak nějak přežívají, ale jen těžko je poměřovat se zahraničím (viz například Mexický filmový institut IMCINE nebo Marocký filmový institut). Tudíž nemáme systémovou a promyšlenou propagaci vlastní filmové kultury, ale můžeme se schoulit do náruče českého plyšového lva, uléhajícího na rok do pelíšku, a určitě nám bude zase dobře.
Autor je festivalový dramaturg a přednáší dějiny filmu na katedře filmových studií FF UK v Praze.