Rozhovor s čarodějkou Bárou a její sestrou, které si přály zůstat v anonymitě, probíhal ve veselém duchu. Nic prý není třeba brát příliš vážně – svět tvoříme z příběhů, které nic neváží. Obě čarodějky tedy překládají skutečný svět do pohádkového jazyka. První z nich se věnuje výkladu karet a psychologickému poradenství, druhá je spisovatelka.
Mluvíte o sobě jako o čarodějnicích? Pro řadu lidí to má pejorativní význam.
Bára: Já hrozně ráda používám slovo čaroděj ve významu pochvalném. Když chceme o někom říct, že se mu povedlo něco neuvěřitelného, říkáme: „Je to čaroděj.“
Sestra: Veškerá magie je jenom taková legrácka. Musíme se k tomu stavět s lehkostí a nevážností, aby to mělo smysl. Jsou to jen pohádky, a pohádky nic neváží. Nic neváží, ale tvoří svět. Jakmile se pokusíme vzít je vážně, tak se rozplynou. Takže ano, jsme čarodějnice.
Je rozdíl mezi čarodějnicí a čarodějkou?
B.: Mně se víc líbí čarodějka. Protože čaruju děj.
S.: Ale ještě čaruješ nic. Já myslím, že všude by mělo být ještě nic.
Lze nějak popsat, v čem vlastně ono čarování spočívá?
B.: To je jednoduché, pracujete s čárami. Lidé vnímají něco, co lze nejlépe přirovnat k čárám, provázkům. Není to ono, ale je to nejbližší přirovnání ze světa, který dokážeme popsat. Když někomu rovnám energie, je to jako rozmotávání zašmodrchaných čár nebo strun. Vlastně i písmo a řeč jsou jakási čára. Když chci změnit obsah, změním čáry a jsou to jiná písmena a jiná slova. Ale pozor, čáry jsou moc nebezpečná věc. Ne nadarmo se totiž říká „čáry – máry“.
Dá se v případě dnešního čarodějnictví mluvit o nové spiritualitě, anebo rozvíjíte něco prapůvodního, archaického?
S.: Jsou to pohádky a mluvíme v nich pohádkovým jazykem. A ten je stále stejný. Odjakživa se lidé bojí stejných draků a obdivují stejné mladé plavovlasé prince na krásných bílých koních.
B.: Na pozadí pohádky se utváří realita. Nové je jen to, že princ jezdí autem a karty jsou tištěné v tiskárně.
Je potřeba onen pohádkový jazyk současnému člověku nějak přeložit?
S.: Naopak, obyčejný svět je potřeba přeložit zpět do toho pohádkového.
B.: Lidé vlastně netuší, co žijí. Nevědí nic o mysteriu vlastního života. Až když jim to přeložím do pohádkového jazyka, pochopí souvislosti svého života, své rodiny, předků.
To působí skoro jako jungiánská psychoterapie.
B.: Jung byl veliký čaroděj. Určitě bychom se shodli. Ale nestačí o tom jen mluvit. Buduli mluvit o archetypech a rozum si to nějak přebere, ale vy se s nimi neztotožníte, pak to není správný překlad.
Myslíte si, že používáte lepší jazyk než psychologie?
B.: Pro některé lidi. Každý má svou cestu, svůj způsob.
Jak tedy vypadá gramatika čarodějného jazyka?
B.: Pro každého, na koho se napojím, mám jiný jazyk se zvláštní skladbou a rytmem slov, tónem hlasu. Rytmem rovnám člověku energii. To jsou ty čáry, s nimiž pracuju. Vyprávím příběh tak, abych ho přeložila pro tělo. Mluvím s tělem, ne s rozumem.
S.: Ale s rozumem také, aby se zabavil…
B.: S rozumem mluvím na úrovni slov, která musí být natolik inteligentní, aby příběh zaujal, ale s tělem mluvím vším ostatním. Deset procent rozumu, devadesát tělu – proto to funguje.
Souvisí to i s rituály?
B.: Hodně lidí si spojuje magii s rituály. Magie ale ve skutečnosti žádné rituály nepotřebuje. Nemusíte mít sušené netopýry, sliny, dokonce ani energii druhého člověka. Na druhé straně rituály nejsou špatné jako záchytné body, protože čarujeteli jen tak, nikdy nevíte, co se může stát. Je to jako s oním příslovečným mávnutím motýlích křídel. Když přidám rituál, zaměřím pozornost na to, co chci vyčarovat. Rituál je takový trychtýř, můžete přelévat rovnou a nenabryndáte. Navíc to působí dobře na lidi. Upoutáte jejich pozornost a oni začnou dělat, co chcete. Rituál je manipulativní a záleží jen na mé morálce, jak ho použiju.
Řídíte se při čarování nějakým morálním kodexem?
B.: Pro mě je zásadní zodpovědnost za to, co dělám, a hlavně autenticita. Každý člověk moc dobře ví, co dělá – jestli dobrou, špatnou nebo neutrální věc. Nemůžete být dobrý čaroděj, když nemáte zodpovědnost. Právě míra zodpovědnosti a autenticity vám dovolí dosáhnout někam výš, dál, hlouběji.
Manipulujete slovy?
B.: Manipuluji rituály. Vždycky čekám na souhlas. Každý čaroděj musí předtím, než začne dělat rituál, vysvětlit, co se může stát, a zeptat se, zda s tím člověk souhlasí.
Musí mít čaroděj nějaké zvláštní dispozice – rodinné, fyzické, psychické?
S.: Podle mého jsme už tím prostým faktem, že jsme se narodili do kouzelného světa, všichni kouzelná stvoření. Jen se z nějakého důvodu tváříme, že svět není kouzelný, ale je úplně obyčejný a my sami jsme také úplně obyčejní. Znáte snad někoho, kdo je úplně obyčejný?
A co nějaké zvláštní schopnosti? Kontakt s jinými světy?
S.: Jiné světy… Já nevím, jestli jsou jiné světy. Ale řekněte mi, proč bychom po nich měli pátrat? K čemu by nám byly jiné světy? Proč si představovat nějaké paralelní prostory, v nichž někde je nuda, a tam žijeme my, a jinde zase žijí třeba duchové a občas se to nějak prolne?
B.: Kde máme nohy, tam jsme my.
S.: Jsme svobodní. Můžeme si představovat, co chceme. Každý z nás si píše vlastní příběh.
Předpokládám, že představa čarodějnických škol je čirá románová a filmová fikce?
B.: Školy existují, ale jsou tam, kde je nevidíte.
A co všichni ti ezoterici pyšnící se různými certifikáty z kursů reiky, šamanismu nebo tantrického tance?
B.: Existují některá základní pravidla čarování a ezoterici některá z nich začnou používat, ale nemusí znát všechna. A protože neznají celek, koncept, použijí jen něco, například pouze rituál. Je to, jako když neumíte dobře cizí jazyk. A navíc jsou velmi vážní, a když dělají věci hodně vážně, způsobí také hodně vážné problémy. Ezoterik není dostatečně zodpovědný za to, co dělá, protože vlastně neví, co dělá. Čaroděj nikdy neudělá nic jen tak. Čaroděje vždy musíte požádat.
Sama o sobě mluvíte jako o kartářce. To řadě lidí s ezoterikou splývá, o televizních ezošou ani nemluvě…
B.: Já se také za kartami schovávám. Hodně lidí ke mně chodí jen na karty a nic jiného jim nenabízím. Občas někdo zavolá a zeptá se, sám ani neví proč, jestli bych mu nedala ještě něco víc než karty. Teprve když řekne, že chce, tak mu to můžu dát. Každý přesně ví, co chce, a ví, od koho to má dostat.
Někomu stačí ezoterika?
B.: Někdo by víc nezvládl.
Proč ten, kdo čaruje, zvládne víc?
B.: Má schopnost vidět mnoha způsoby. V jiném vidění je právě ona lehkost.