Prezidentské volby ve Venezuele vyhrál s těsným výsledkem kandidát Bolívarovské revoluce Nicolás Maduro. Spojené státy vyzvaly k přepočítávání hlasů a situace se podobá době před neúspěšným pučem proti Chávezovi v roce 2002.
Nicolás Maduro, nástupce Huga Cháveze, porazil po krátkém a ostrém volebním souboji opozičního kandidáta Henriqua Caprilese. Oficiálně byla potvrzena kontinuita Bolívarovské revoluce, ale výsledek hlasování byl nakonec těsnější, než odhadovaly průzkumy: rozdíl činil pouhých 1,6 procenta. Jedná se o nejtěsnější volební vítězství ve Venezuele od konce šedesátých let. Poražený Capriles okamžitě prohlásil, že výsledek neuzná, dokud nebudou znovu přepočítány úplně všechny hlasy. V době příprav tohoto čísla A2 byla situace stále ještě zmatená, ale není moc pravděpodobné, že by jakékoli přepočítávání situaci zásadně změnilo. Venezuela má totiž velmi přísný hlasovací systém. Každý volič nejprve zvolí kandidáta ve volební místnosti elektronicky, pak ještě vhodí lístek do urny a nakonec stvrdí svůj hlas podpisem. Kupříkladu bývalý americký prezident Jimmy Carter o tomto systému prohlásil, že je „nejbezpečnější na světě“.
Venezuelskou vládu postupně uznaly všechny země západní polokoule kromě USA. Obamova administrativa se k výsledkům voleb postavila odmítavě a ministr zahraničí John Kerry zopakoval požadavek na přepočítání hlasů. Venezuelská Národní volební rada souhlasila. Do ulic vyrazili stoupenci opozice a podle některých informací podpálili několik nemocnic, které poskytují chudým bezplatnou lékařskou péči. Napjatá situace tak do určité míry připomínala pokus o puč v roce 2002, kdy se proti Chávezovi postavila opozice vedená zástupci venezuelského byznysu s podporou Washingtonu. O čem venezuelské volby a reakce na ně zatím vypovídají?
Představy o zlepšování vztahů
Venezuela je v první řadě dlouhodobým terčem zahraniční politiky Spojených států, které se snaží změnit zdejší režim. Chávez byl americkým vládám po celou dobu trnem v oku, a tak se ho pokoušely všemožně oslabit. Obraz venezuelské situace navenek vždy vyzníval v neprospěch chávistů, jejichž zemřelý lídr byl obvykle vykreslován jako diktátor, ačkoli šlo o jednoho z demokraticky nejprověřenějších politiků. I po Madurově vítězství proto začala americká média bít na poplach. Úvodník listu Washington Post ze 17. dubna rovnou obvinil vítězného kandidáta z destabilizace země a spiknutí: „Pokus stoupenců Huga Cháveze dosadit nástupce po mrtvém caudillovi pomocí předpojatých voleb skomírá… Pokud tu někdo připravuje puč, je to pan Maduro a jeho kubánští poradci. Naštěstí Obamova administrativa, která se dosud předčasně a nerozumně zkoušela Madurovi dvořit, rychlé potvrzení voleb zpochybnila.“
Podobným stylem se psalo i před jedenácti lety, kdy se venezuelská opozice pokusila Cháveze sesadit a málem se jí to podařilo. Americká podpora venezuelské opozice byla vždy vysoká, ale nikoli proto, že by opoziční lídři neměli prostředky – patří k venezuelským obchodním elitám. K tradičním sponzorům venezuelské opozice navíc patří zejména americká Národní nadace pro demokracii (National Endowement for Democracy, NED), která rok před pučem rozdělila protichávistickým silám kolem 900 tisíc dolarů. A stejně jako tehdy jsou i dnes stoupenci Madura a Bolívarovské revoluce obviňováni z manipulací médií. Je to zvláštní tvrzení, jelikož přibližně šedesát procent televizních stanic, stejně jako většina rádií a novin, je v soukromých rukou a straní opozici. Oproti tomu státní televize, která je na straně chávistů, má poměrně nízkou sledovanost (kolem 6 procent) a v době volební kampaně vysílala i volební spoty Henriqua Caprilese.
Situace v zemi je každopádně dost polarizovaná. Na rozdíl od roku 2002 se však zdá, že armáda stojí na straně vítězného Madura. Reakce po těsném volebním výsledku na druhé straně ukázaly, že opozice i USA zkusí využít příležitost kvůli nižší podpoře chávistů, a tak můžeme očekávat další pokusy o destabilizaci. Je evidentní, že když Obama hovořil o tom, že chce vylepšit vztahy s Venezuelou, měl tím na mysli vztahy s novou vládou pod vedením opozice. V neprospěch Madura navíc hovoří vysoká inflace a kriminalita. A otázkou je samozřejmě i to, zda se nový prezident dokáže politicky vyrovnat svému předchůdci.
Realita „zadního dvorku“
Předvolební průzkumy ukázaly, že Madurova podpora vychází především z rozvoje tzv. misiones, tedy sociálních programů, které založil Hugo Chávez a které poskytují chudým vše od zdravotní péče přes dotované jídlo až po vzdělání. Právě ony zajistily v posledních sedmi letech podporu Bolívarovské revoluci. Kromě negativních ekonomických ukazatelů existují i pozitivní, o kterých se málokdy hovoří. Zejména došlo ke snížení nerovnosti. Od té doby, co Chávezova vláda převzala kontrolu nad ropou, došlo ke snížení chudoby o polovinu a extrémní chudoby dokonce o 70 procent. Také nezaměstnanost klesla – ve srovnání s dobou, kdy Chávez nastoupil do úřadu – z 14,5 procenta na 8 procent.
Nová vláda samozřejmě čelí velkým problémům a těsný volební výsledek by ji měl probudit k akci. Zkusme si ale na závěr hypoteticky načrtnout následující situaci: Co kdyby jedna z politických stran v USA těsně vyhrála volby a některá z dalších velmocí by to prostě odmítla přijmout? Představme si, že by například Čína podporovala a masivně financovala Republikánskou stranu a neuznala by vítězství demokratů. Do ulic by vyšli stoupenci opozice a zapálilo se přitom pár nemocnic. Demokraté by byli tlačeni k přepočítávání hlasů a světový tisk by bil na poplach. Je to až příliš velké sci-fi? V USA určitě, avšak na „zadním dvorku“ Ameriky to tak prostě běžně chodí.
Autor je historik a politolog.