Místo interakce a setkávání

Dvanáctý ročník olomoucké Přehlídky animovaného filmu potvrdil status výjimečného festivalu zaměřeného na fenomén animace v kontextu kinematografie, mediálních studií a vizuálního umění. Diváci mohli zhlédnout mimo jiné proslulý snímek Michaela Snowa Wavelength nebo si skrze obraz a zvuk zavzpomínat na padesátá léta.

U Přehlídky animovaného filmu, zkráceně označované jako PAF, jsem si na mnohé ­zvykl a leccos přijal za samozřejmé: výběr vynikajících hudebníků, hvězdné hosty i příjemně komorní atmosféru. Tentokrát se museli návštěvníci akce, jež je zcela závislá na grantové podpoře, spokojit se skromnějším programem než v předchozích letech. Nicméně i tentokrát se potvrdilo, že podstata festivalu tkví v nabídce animované, experimentální, ze zaběhlých kategorií vybočující filmové tvorby.

 

Z komorního sálu do newyorského bytu

Událostí bylo uvedení proslulého experimentálního filmu kanadského režiséra Michaela Snowa Wavelength z roku 1967. A to navzdory komplikacím s projekcí, jež musela být nejprve přesunuta z velkého kina Metropol do Konviktu, kde posléze nastaly potíže s 16mm promítačkou. Michael Snow vytvořil dílo, které připomíná spíše instalaci než film. Celý snímek je tvořen jedním pětačtyřicetiminutovým záběrem a pomocí transfokace, různých filtrů, nasvícení, clon a zesilující chrčivé hudby nás vtahuje do prostoru snímaného newyorského bytu, ve kterém se zdánlivě nic neděje, avšak postupně odhalujeme náznaky jakýchsi děsivých souvislostí zobrazované scenerie. Nakonec bylo dobře, že se film promítal právě v Konviktu – nabitý komorní sál rozhodně působil lépe než poloprázdné kino. Do sekce Kinetika obrazu bylo zařazeno i pozoruhodné dílo Anémic Cinéma Marcela Duchampa z roku 1926, do­plněné o obsáhlou přednášku Matěje Strnada.

Letos do Olomouce přijali pozvání dva význační tvůrci animovaných filmů: Ernest Edmonds a Takeši Murata. Ačkoli mají odlišná východiska, je jim společná snaha využívat co nejrůznější možnosti vyjádření. Edmonds byl hostem sekce PAF kult, a dostal tedy velký prostor k prezentaci. Jeho přednáška s ukázkami vlastní tvorby byla bohužel příliš obecná. Více o jeho tvorbě vypovídala instalace umístěná v prvním patře Konviktu, založená na neustálém přeskupování strohých barevných čtverců dle přísného řádu. O generaci mladší Murata zapůsobil svým humorem a entuziasmem. Prezentoval krátké filmy, které se lišily použitou animační technikou, vždy však k rozličným formátům přistupovaly s hravostí a originalitou.

 

Psychedelické zvratky a padesátá léta

Výstavy a instalace, které souběžně probíhaly v Konviktu i mimo něj, bylo možné brát jako malé samostatné akce, které dávaly festivalu interaktivní rozměr. Ve sklepních prostorách, tzv. Bílé noře, například běžel nepřetržitě film Psychedelic Death Vomit (Slight Return) (2010) od Jošiho Sodeoky, vyžadující 3D brýle. Zmiňme také zastoupené české výtvarníky – Jakuba Hoška a Nik Timkovou a jejich projekt Gothic Disneyland či provokativního Tomáše Svobodu, který nabídl jednu vteřinu ze života Julie Robertsové (a to doslova).

Důležitou součástí programu byl i cyklus Pestrá padesátá, zahrnující filmy, diafilmy a diapásy a komentáře z padesátých let. Součástí tohoto programového celku byla i diskuse současných českých a slovenských výtvarníků o poválečné animaci a grafice. Skvěle sekci v katalogu popisuje její patron Pavel Ryška: „Pestrá padesátá sledují ve vrstvách sedimentů vizuální kultury přežívání odkazů meziválečné moderny i motivů mnohem starších a hledají drobné rýhy a pukliny, narušující poúnorovou homogenizaci československé kultury pod zástavou socialistického realismu.“

PAF zůstává typem akce, která je velmi inspirativní jak pro tvůrce, tak i pro obyčejné návštěvníky. Svým zaměřením a koncepcí může být nejen přehlídkou filmů, ale také iniciačním impulsem k setkávání a interakci. Komorní charakter festivalu a precizní skladba programových sekcí je ideálním výchozím bodem k rozvíjení tvořivosti.

Autor je básník.

Přehlídka animovaného filmu. Olomouc, 5.–8. 12. 2013.