Slova „my“ a „oni“ nabývají různého významu v různých kontextech. Obecně platí, že „my“ označuje množinu lidí, která v daném kontextu zahrnuje mé „já“. Naopak „oni“ jsou ti, k nimž nepatřím, ať už proto, že nechci nebo že to nechtějí oni, anebo z jiného důvodu. I nejzarytější individualista se cítí být spojován s určitými skupinami lidí raději než s jinými. Všichni jsme bytosti kolektivní. A přitom míváme trochu jiná mravní měřítka na členy společenství, do něhož patříme, než na ty, které považujeme za cizí. Co s přimhouřenýma očima sami sobě ještě promineme, už jaksi nechceme promíjet jim. Vypadá to přirozeně: každý straní své skupině, a to se stejnou samozřejmostí, s jakou užívá ona dvě zájmena. A přece už Immanuel Kant spatřoval v tomto stranictví důvod většiny morálních selhání lidstva.
Na první pohled se může zdát, že stranictví roste s blízkostí: čím víc se mne věc týká, tím vyhrocenější postoj k ní mám. Rána kladivem do vlastní nohy bolí víc než táž rána, o níž se dovím, že ji utrpěl kdosi na druhém konci zeměkoule. Jenže co platí o trápení fyzickém, neplatí nutně tam, kde se jedná o kolektivně sdílené ideje a představy. Tady se vzdálený nepřítel mnohdy hodí víc než nepřítel blízký: je snazší ho démonizovat a představovat si ho jako bytostné zlo, jež je třeba potřít. Čím abstraktnější je představa takového zla, tím konkrétnější pak bývají navrhované prostředky jeho exterminace. List Washington Post v souvislosti s napětím na Ukrajině zveřejnil sociologický průzkum ukazující příznačnou úměru: čím větší potíže působilo dotázaným Američanům hledání Ukrajiny na mapě světa (někteří ji umisťovali do Jižní Ameriky), tím rozhodněji prosazovali tvrdý vojenský úder proti Rusku. Radikalita našich postojů často koreluje s žalostně povrchním poznáním těch, vůči nimž se vymezujeme. Nejeden radikál by zkrotl, kdyby víc věděl o tom, proti komu bojuje.
Českými novinovými komentáři na ukrajinské téma prošlo v posledních týdnech několik po sobě jdoucích vln vzepjaté radikality. Mnozí žurnalisté, kteří píší celkem rozumně o blízkém, domácím dění, najednou selhávají, majíli referovat o Ukrajině a tamních událostech, formovaných komplexním pletivem vztahů mezi lokálními, translokálními a globálními aktéry. Čím méně něco známe, tím víc do toho promítáme sebe. A převládající český mediální obraz ukrajinského dění podle toho vypadá: zachycuje tamní vývoj a související mezinárodní politiku tak, jako by celý svět neměl nic jiného na práci než neustále uskutečňovat naši historickou zkušenost. Zdejší mediasféra proměnila Ukrajinu v projekční plátno našeho kolektivního vědomí (a nevědomí) ve všech jeho podobách. Ve zprávách a komentářích o ukrajinskoruské krizi jsme často referovali především sami o sobě. Striktní rozdělení na „my“ a „oni“ nám dalo příležitost naplnit svoji identitu určitým obsahem, který je ovšem relevantní právě jen pro nás.
Ano, každá novinařina se odehrává v určitém sociokulturním, historickém a jazykovém prostředí a musí do velké míry sdílet jeho stereotypy, máli být srozumitelná čtenářům. Už proto je naprostá nestrannost novináře iluze, navíc vždy nebezpečná, protože předstírá absolutní neutralitu tam, kde něco takového není z povahy věci možné. Nikdo z nás věci nesleduje z nějaké absolutní perspektivy. Jenže od uznání tohoto faktu je ještě daleko k agilnímu, zdravý úsudek zatemňujícímu stranictví, jehož jsme svědky v mnoha povrchně protiruských výpadech.
Tak například jindy respektabilní novinář si zcela vážně kladl otázku, zda vztah k vlastnictví v současném Rusku nesouvisí s jistými vlastnostmi ruštiny. Otázka byla lingvisticky i politicky tak nesmyslná, že se jí nemá smysl zabývat. Zbyla však po ní podivná pachuť. Není totiž podstatného rozdílu mezi takto široce etnolingvisticky pojímanou rusofobií a etnicismem, za který by se autor styděl, kdyby si ho dokázal uvědomit. Podobné případy se děly téměř denně: záplava příkrých hodnocení bez znalosti věci. I rozumní lidé začnou psát nesmysly, pokud nedovedou vnímat Rusko jinak než jako imperiálního agresora a našeho odvěkého nepřítele. Česká mainstreamová žurnalistika v mnoha případech selhala. Střízlivěji pojatých analýz, jako byly ty od Václava Žáka nebo Martina Kollera, bylo jak šafránu a z větší části nepocházely od novinářů.
Podobná situace bohužel panovala i na české politické scéně – sociálnědemokratický ministr zahraničí může být příkladem. Nerozuměli tomu nejprve ani volyňští Češi žádající českou vládu o pomoc. Když pochopili, že neuspějí, budouli poukazovat na své obavy z nových poměrů v Kyjevě, rychle svou žádost přepsali tak, aby byla srozumitelná i ministru zahraničí. Prý k nám chtějí přesídlit proto, aby byli dále od Ruska. Tato zoufalá reformulace původního požadavku tváří v tvář nepochopení, na něž narazili v Praze, zřejmě nebude patřit ke zlatým kapitolám české diplomacie.
Východ se tak změnil v projekční plátno, na němž bylo možné spatřit vlastní strachy a resentimenty, které nás dodnes oslepují. Ani na chvíli by mě nenapadlo hájit anexi jednoho státu druhým. Ale od toho je ještě hodně daleko k vypjatému stranictví, jež předvedla velká část našich žurnalistů i politiků. Nejde o to být zcela nestranný nebo se tvářit univerzalisticky, nicméně úsilí o přinejmenším transverzální perspektivu je úkol, jemuž se jako společnost teprve budeme muset učit. Při svých projekcích namířených na Východ jsme mohli, pokud nás zcela neoslepily, po několik týdnů sledovat tu méně hezkou část sebe samých.
Autor je antropolog.