Českou akademickou obcí, zřejmě nejen tou sociálněvědní, obcházelo v posledních týdnech zjevení zvané „Norské fondy“. Zabývala se jím aspoň polovina kolegyň a kolegů z různých institucí, s nimiž jsem se pustila do řeči. Na začátku února byl totiž termín pro podávání žádostí o jeden z mála zdrojů na financování smysluplného společenskovědního výzkumu v Česku. Většinou jsme si ve střídajících se záchvatech smíchu, zoufalství a vzteku vyměňovali zkušenosti s tím, jak se vypořádáváme se záludnostmi povinného formuláře, nejasnými a neustále se měnícími informacemi či padající online aplikací. Ačkoli většinu peněz dávají Norové, program administruje české ministerstvo školství a jeho výkon si v tomto případě nezadá s tím, co předvedl sekretariát nového premiéra v nechvalně známém podkladu pro jmenování vlády. Těžko říct, kdo na mě při potýkání se s projektovým formulářem vykukoval častěji, jestli Hašek, Kafka nebo brouk Pytlík. Bohužel nebylo na tomto stavu nic zas tak překvapivého.
To, co ale opravdu stojí za pozornost, je norská strategie měkké diplomacie, s jejíž pomocí se projekt uskutečňuje. Norské fondy nepodporují jednoduše aktivity české strany (tak jako to v devadesátých letech dělala řada západních nadací u nás), ale výzkumnou spolupráci mezi týmy z obou zemí. Něco přes tři sta milionů korun, které Norové do programu vkládají, vedlo na české straně k navazování nových a oprašování starých norských kontaktů, všelijakému brázdění publikacemi, projekty a weby norských výzkumníků a většinou také k jemnému posunu domácích výzkumných témat směrem k těm, která se pěstují a jsou ceněna v Norsku. Jistou stopu v české vědě tedy program zanechá bez ohledu na to, zda bude nakonec ta která konkrétní žádost o projekt úspěšná či nikoli. Není to špatně vymyšlené. Navíc asi polovina částky vložené do programu Nory poputuje zase zpět na sever – prostřednictvím rozpočtů účastnících se norských institucí.
Ani ta nejlepší diplomatická strategie ovšem nefunguje bez dobrých diplomatů. Pokud svévolně zobecním své vlastní zkušenosti, musím konstatovat, že způsob, jakým se rozvinula spolupráce s norskou stranou, mě ohromil. Oslovený špičkový norský archeolog totiž nejen bez váhání souhlasil s účastí na projektu, ale také na něm skutečně poctivě pracoval. Což u akademika jeho formátu rozhodně nelze považovat za samozřejmost. Bez debat o „duševním vlastnictví“ vložili Norové do návrhu řadu svých nápadů, a přitom jimi nepřebíjeli naše vlastní výzkumné zájmy. Poslední tři dny před odevzdáním, shodou okolností to byly pátek, sobota a neděle, s námi pak v online diskusích nad projektem setrvávali i dlouho po půlnoci. Neméně poučný byl i vývoj finanční stránky projektu. Když přišel z Norska první návrh jejich části rozpočtu, ohromil nás. Byl daleko vyšší, než jsme si představovali, a doprovázela ho poznámka, že naši partneři jsou rozhodnuti používat ke kalkulaci svých platů standardní univerzitní sazby. Na to se nedalo mnoho říct. Norové byli rozhodnuti si svůj vysoký rozpočet hájit – až do chvíle, kdy uviděli rozpočet náš. Asymetrie mezi oběma stranami jim ovšem připadala nemorální. Chvíli se nás snažili přesvědčit, ať svůj rozpočet navýšíme, a když jsme se k tomu neměli, výrazně snížili svůj. Zmizely platy dvou profesorů i půl platu postdoktorandky. To, co v jejich rozpočtu zůstalo, byly z velké části náklady spojené s terénním výzkumem „trosek modernity“ v Arktidě. V tu chvíli ke mně zavanul povznášející vítr akademické svobody, zakořeněné v touze bádat a poznávat.
Obvykle bych to považovala za frázi.
Byla to lekce v akademické svobodě a velkorysosti, které sice jistě souvisejí s norským ropným blahobytem, ale nedají se na něj redukovat. A zůstanou mi i zvláštní sympatie k Norům, ačkoli jsem vlastně mluvila jen o několika norských vědcích – výjimečně mám chuť pěstovat si a šířit kolektivní stereotyp.
Autorka je socioložka.