minirecenze

J. H. Krchovský

Já už chci domů

Host 2015, 80 s.

Starnúci akrobat predvádza v strede cirkusovej manéže trik, s ktorým už dvadsaťpäť rokov zabáva publikum. Roky mu neubrali nič na istote, s ktorou sa postaví na natiahnuté lano; udrží na ňom rovnováhu aj so zavretými očami. Medzi divákmi sa napriek tomu rozhostí ťaživý, nepríjemný, ba až trápny pocit. Nevadí im, že podobné kúsky od neho videli už veľakrát. Radi si mnohé z nich pozrú znovu, niektoré dokonca v jemne upravených variáciách. Úzkostlivý pocit sa skôr rodí z podozrenia, že niekto akrobata núti chodiť každú noc po lane proti jeho vôli. Žiadneho impresária s bičom v ruke však nevidieť. Ani akrobat sa netvári, že by vôľa po predvádzaní vychádzala z neho samého, že by potreboval prekonávať sám seba v stále riskantnejších a premyslenejších kúskoch. Pôsobí rezignovane, unavene, jeho pohyby sú mechanické a smutné. Kto ho teda do tohto predstavenia núti? Niekoľko divákov sa radšej zahanbene pozerá do zeme, iní sa raz za čas zasmejú, pobavení novou, nečakanou akrobaciou. Niekoľko mladých dievčat jeho výkony ešte stále vzrušujú; predstava, že by mohol spadnúť z takej výšky, im vháňa krv do tváre. Po skončení jeho výstupu všetci zatlieskajú, no je to rozpačitý potlesk, akoby aj ten bol vynútený nejakou neviditeľnou silou. Akrobat zostáva sedieť na svojom lane, vysoko nad divákmi; tí sa teraz zabávajú na novom čísle, v ktorom sa šašo naháňa po manéži s dvoma opicami. V burácajúcom smiechu už nikto nepočuje jeho tiché volanie: „Já už chci domů.“

Tomáš Hučko

 

Fran Krause

Hlubina temných strachů

Přeložil Richard Klíčník

Argo 2015, 144 s.

Komiksová kniha Hlubina temných strachů od Američana Frana Krauseho obsahuje kromě úvodu 101 krátkých kapitolek (o dvou až čtyřech obrázcích na jedné až dvou stránkách), v nichž jsou popisovány různé strachy či fobie. Hlubina ale není žádná komiksová psychologická studie (natož horor, jak by mohla naznačovat ilustrace na obálce), nýbrž černohumorná sbírka bizarních variací na téma nejrůznějších více či méně reálných bubáků. Některé vycházejí z poměrně střízlivých obav (jako třeba strach z toho, že pod někým praskne led a proud jej odnese pryč od díry), drtivá většina strachů má však tragikomický charakter, díky čemuž jsou, přiznejme, čtenářsky velmi podmanivé. Tento dojem umocňuje svým způsobem naivní malba, která knihu přibližuje dětským čtenářům. Strach č. 28 například popisuje fobii z neuklizených vykrajovaček při pečení perníčků. Pekařka by totiž na jednu mohla snadno šlápnout a – jak je názorně předvedeno v pointě závěrečného obrázku – „udělat si v noze fakt divnou díru“. Komiksovým seriálům tohoto typu bude vždy hrozit, že pro nedostatek nápadů vyzní do prázdna. V tomto případě je tomu naštěstí jinak. Krause vybíral z námětů svých bázlivých facebookových fanoušků a kniha díky tomu působí nápaditým a svěžím dojmem. „Sympaťácký“ tón je v překladu Richarda Klíčníka zachován, stejně jako důsledné využití „ručního“ písma: je jím sázen samotný text, informace na copyrightové stránce, tiráž i ISBN u čárového kódu.

Michael Alexa

 

Rjósuke Takeuči, Takeši Obata

All You Need Is Kill. Stačí jen zabíjet

Crew 2016, 428 s.

Čerstvě do češtiny přeložená manga Stačí jen zabíjet je vcelku zajímavá ukázka takzvané media mix strategie, která je typická pro japonský zábavní průmysl. Media mix je v podstatě japonská varianta transmediálních značek a znamená, že jeden narativ, fikční svět či postava se objevují v produktech vytvořených pro různá média. Stačí jen zabíjet je adaptací light novely (krátký literární text, určený pro mládež a spojený s výrazným vizuálem) Hirošiho Sakurazaky, kterou ilustroval osobitý výtvarník Jošitoši Abe. Sakurazaka byl navíc inspirován médiem videoher a jeho principem opakovaného hraní stejných situací. Příběh o hrdinovi, který uprostřed války s mimozemšťany zjišťuje, že se po své smrti pokaždé znovu probudí ve stejný den ráno před rozhodující bitvou, byl navíc zadaptován do hollywoodského vysokorozpočtového sci­-fi Na hraně zítřka. Komiksová verze, již mimochodem kreslil výtvarník vynikající mangy Death Note (Zápisník smrti), vytěžuje především akční a spektakulární potenciál svého námětu. Krátká manga, vycházející původně na pokračování v časopisu Šónen Jump a poté vydaná knižně ve dvou svazcích (v českém vydání sloučených do jednoho), střídá několikastránkové dynamické akční sekvence s neméně velkolepými emocionálními výlevy. Těm je do velké míry obětována soudržnost a plynulost vyprávění, na něž se naopak soustředila hraná filmová verze. Bylo by zajímavé porovnat komiksovou adaptaci s původní light novelou, ta však českým čtenářům zatím není dostupná.

Antonín Tesař

 

Klára Vlachová (ed.)

Národní identity a identifikace

Sociologické nakladatelství SLON & Sociologický ústav AV ČR 2016, 204 s.

Kolektiv autorek a autorů pod vedením editorky Kláry Vlachové se v knize Národní identity a identifikace zabývá podobami identit lidí, kteří obývají Českou republiku. V osmi případových studiích se pokouší načrtnout různé pohledy na sociální, národní či evropskou identitu Češek a Čechů. Místy jsou předkládána i srovnání s dalšími evropskými zeměmi – především se státy Visegrádské čtyřky. Kniha si klade za cíl odpovědět na otázky, kdo je skutečnou Češkou či skutečným Čechem, jaké jsou postoje obyvatelstva vůči migraci a jaká je ochota migranty mezi sebe přijímat či zdali jsme na „svůj“ národ hrdí. A jací tedy jsme? Naši sociální identitu utváří především profese a rodinné vztahy a jistou roli hraje i místo, kde žijeme. Náboženské a politické aspekty identity nás moc nezajímají. V kontextu střední Evropy jsme spíš průměrnými vlastenci, horlivější jsou pouze na Slovensku. Co se týká národní hrdosti, nacházíme se v evropském podprůměru a Českou republiku příliš v lásce nemáme. K migrantům se podle Vlachové a kolektivu stavíme jaksi vlažně, ani přátelsky, ani nepřátelsky. Evropské unii prakticky nerozumíme, a proto jsou naše postoje k ní poměrně skeptické. Ve světle přetrvávající migrační krize, vzestupu xenofobie, nacionalismu a všudypřítomného pivního rasismu tak závěry publikace nevypadají úplně přesvědčivě. Možná během posledního roku došlo k výraznější proměně české společnosti. Nebo si o sobě lžeme do kapsy?

Jan Gruber

 

V zajetí démonů 2

The Conjuring 2

Režie James Wan, USA 2016, 134 min.

Premiéra v ČR 9. 6. 2016

Poté, co režíroval nebo produkoval celý soubor „torture porn“ hororů Saw, se James Wan přeorientoval na duchařské filmy, které vyrábí podobně sériovým způsobem. Kromě zavedeného seriálu Insidious rozjel v roce 2013 volný cyklus inspirovaný skutečnými případy reálných „lovců duchů“, manželů Eda a Lorraine Warrenových. Kromě dvou dílů V zajetí démonů do něj patří ještě snímek o posedlé panence Annabelle. Právě na Wanově novince V zajetí démonů 2 se nejvíc ukazuje vyčerpanost celé současné duchařské hororové linie, ale také režisérův výrazný inscenační talent. Zatímco první díl je asi Wanovým nejlepším hororem a podařilo se mu v něm vybudovat sevřenou tísnivou atmosféru, kterou jednotlivé „lekací“ scény jen umocňovaly, pokračování je scenáristicky podobně rozbředlé jako zmíněná Annabelle. Tvůrci postupně vystřídají tři varianty toho, kdo nebo co ve strašidelném domě vlastně přebývá, děj skládají z jednotlivých napínavých scén, jež ale dohromady netvoří žádnou výraznější synergii, a film ve výsledku vyznívá jako průhledná křesťanská agitka. V tomhle beztvarém celku ale Wan vytvořil několik vynikajících scén založených na originálních inscenačních nápadech. Kromě působivých dlouhých kamerových jízd můžeme za vrcholy snímku prohlásit scénu s obrazem přízračné jeptišky a především výslech posedlé dívky natočený v jediném dlouhém záběru, ve kterém je dívka celou dobu rozostřená v pozadí.

Antonín Tesař

 

IGLOO 1: Polské zvukové krajiny

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 2. 6. – 4. 9. 2016

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě otevírá nový výstavní projekt s dlouhodobou dramaturgií: sklepní galerii IGLOO. Program, který koncipuje kurátorka Lenka Dolanová, se bude věnovat zvuku, což je doména, jíž se z českých galerií doposud soustavně věnoval pouze Komunikační prostor Školská 28 v Praze. První výstava, připravená kurátorem Marcinem Barským společně s krakovským Soundscape institutem, představuje zvuky pořízené polskými umělci, hudebníky, akademiky, či „lovci“ zvuků. Výsledek je vizuálně strohý – v galerii nenajdeme v podstatě nic než sokly s přehrávači a zvukovou aparaturou –, přesto percepčně bohatý. Na každém přehrávači je více zvukových stop za sebou ve smyčce, a protože zvuk ze všech nosičů je směřován do téhož prostoru, vzniká neustále náhodný celek, který autoři nazývají zvukovou krajinou a jenž je pro každého diváka nový a neopakovatelný. Výsledkem je permanentní šum, který působí nejprve chaoticky, ale může se proměnit v téměř extatickou meditaci. Slovy Wlodzimiera Kotońského: „Naše sluchové ústrojí přijímá neustále signály přicházející zvenčí a nemá možnost vypnout se tak, jako to umožňuje zrakovému ústrojí zavření víček. V naší percepci existuje tedy něco, co by se dalo nazvat kontinuitou sluchového pole.“ Projekt ukazuje, že skrze zvuky můžeme vytvářet alternativní „obraz“ konkrétních míst, ale naznačuje také environmentální, psychologické a společenské důsledky všudypřítomnosti zvuku ve světě, kde je ticho často vzácným luxusem.

Tereza Jindrová

 

Anton Pavlovič Čechov

Strýček Váňa

Praha, Rokoko, premiéra 4. 6. 2016

Po úspěšných Gogolových Hráčích si režisér Petr Svojtka zvolil Čechovova Strýčka Váňu. Divákům se hned v úvodu nabízí výrazná barevná scéna, která představuje pestrou podzimní přírodu, obklopující usedlost Vojnických. S ní kontrastuje černé oblečení domácích obyvatel, hosté – profesor Serebrjakov a jeho mladá žena Jelena – nosí světlé kostýmy. Režisér text násilně neaktualizuje, namísto toho se snaží do hloubky pochopit charaktery jednotlivých postav a pohnutky jejich jednání. Autor tak promlouvá k divákům zcela srozumitelně – vždyť i v dnešní době bují majetkové spory a nepřátelství mezi příbuznými. A hlavně i leckdo ze současníků si uvědomuje, že se nevydal vysněnou životní cestou, ale uvízl kdesi v bažině. To platí především pro venkovského lékaře Astrova, který se v podání Aleše Procházky chytá jako tonoucí stébla náhle vzplanuvší vášně ke krásné Jeleně (Zuzana Kajnarová). Ani ta není šťastná – cítí prázdnotu svého života. Také Ivan Vojnickij (Vasil Fridrich), zdejší hospodář, trpí pocitem zmarněného života a vyburcován Jeleninou krásou a Serebrjakovovým egoismem je schopen zoufalého činu. Celou tu smutnou společnost doplňuje nejmladší Soňa, strádající neopětovanou láskou k Astrovovi, která ale nakonec v sobě najde sílu pokračovat v práci a smířit se s osudem (přesvědčivý výkon Niny Horákové). Summa summarum: Čechovův Strýček Váňa se díky režijnímu pojetí i dobrým hereckým výkonům (včetně Vojnické Radky Fiedlerové, chůvy Mariny Věry Janků a Tělegina Zdeňka Vencla) v Rokoku vydařil.

Alena Morávková

 

Johnny Kafta Anti­-Vegetarian Orchestra

S/T

LP, Discrepant 2015

O tom, že je v Libanonu sice malá, zato však silná a ve světě respektovaná improvizační scéna, si po nedávno uskutečněném festivalu Vs. Interpretation (viz recenzi v A2 č. 12/2016) štěbetají vrabci nejen na střechách pražských domů. Johnny Kafta Anti­-Vegetarian Orchestra je jedním z projektů, které propojují experimentující improvizátory s rockovými muzikanty, což je strategie v poslední době rozšířená i jinde ve světě. Punkrockeři Scrambled Eggs (Charbel Haber, Tony Elieh, Malek Rizkallah) se na této desce setkávají se skupinou „A“ Trio, kterou tvoří nejvýraznější protagonisté libanonské tzv. neidiomatické improvizace – Mazen Kerbaj, Sharif Sehnaoui a Raed Yassin. Především díky klávesám posledně jmenovaného a kombinaci pulsující baskytary a Kerbajových dechových nástrojů (trumpeta, plastový trombón a mizmar) se výsledek blíží psychedelickému free jazzu. Po pravdě řečeno je mnohem víc psychedelický než free… Riffy i nekonečné perkusivní plochy Sehnaouiho kytary, znenadále narušované erupcí bicích či náhlým zklidněním všech nástrojů (to především na straně B) a v některých místech nečekanou absencí jakýchkoli hudebních forem, činí z alba opravdu propečenou hudební delikatesu. Je navíc okořeněna syrovým humorem – ať už v samotné hudbě, titulu či na obří fotografii uvnitř obalu, zachycující šestici hudebníků v zakrvácených zástěrách s vykuchaným dobytkem. Ne nadarmo se domovské vydavatelství libanonské improvizační scény nazývá Al Maslakh, což v arabštině znamená „jatka“.

Petr Vrba