Černý v měsíčním světle

Jedním z hitů letošní oscarové sezóny se stal snímek Barryho Jenkinse Moonlight, zachycující dospívání a hledání sexuální identity v černošském ghettu. Rafinovaný film ukazuje Afroameričany bez klišé a bez nálepek.

Autobiografický snímek bez hvězdného obsazení a s nízkým rozpočtem získal ocenění prakticky na každém festivalu, kde byl od září uveden, a momentálně patří mezi favority cen Akademie za režii či adaptovaný scénář. Pokud by vyhrál, přebíral by sošku v obou případech Barry Jenkins a 25 let od první nominace pro afroamerického režiséra a scenáristu (debut Johna Singletona Chlapci ze sousedství, Boyz n the Hood, 1991) by dosáhl dalšího zviditelnění pro černý nezávislý film. Důvodů pro srovnání obou filmů je však více než jen historické prvenství.

 

Chlapci z Liberty City

Po loňské kontroverzi příliš bílých Oscarů nominovala Akademie hned několik děl týkajících se menšin v USA. Skoro všechna se však odehrávají v minulosti, čímž navazují na trend historických dramat jako 12 let v řetězech (Twelve Years a Slave, 2013) Stevea McQueena nebo Precious (2009) Lee Danielse. Chlapci ze sousedství naproti tomu vyprávěli o soudobé generaci a v konkrétních kulisách losangeleských gangů, avšak namísto stereotypních násilnických dealerů či ukecaných vtipálků snímek obývali komplexněji vykreslení teenageři. Moonlight na obrazoborecký odkaz navazuje pouze rámcově, protože klišé prošla za čtvrt století výraznou proměnou, k čemuž paradoxně přispěl i úspěch Chlapců ze sousedství, který inspiroval celou řadu hood filmů. Vedle zasazení a témat se tyto filmy například neobejdou bez hiphopového soundtracku. V Moonlight zazní rap nebo R&B jen v útržcích z rádia a jako hlavní doprovod slouží klasická hudba. Jenkinsův snímek ovšem nezůstává jen u odklonu od zažitého hudebního podkresu, vymyká se i svým rozvolněným vyprávěním, nasvícením či ústředním tématem.

Napsat, že film vypráví ve třech dějstvích o dospívání a hledání sexuální identity v komplexu Liberty City v Miami, by sice byla pravda, ale neshrnulo by to děj. Stejně dobře by posloužil popis, že vypráví o bludném kruhu drog v sociálně vyloučených lokalitách nebo o chápání a formování maskulinní role v dravém a neempatickém prostředí. Moonlight je schopen podržet a odvyprávět všechna tři témata přes osobní rovinu do sebe uzavřeného chlapce a jeho blízkého okolí, protože ponechává mnohé situace zcela mimo záběr nebo k nim volně odkáže v detailu. O smrti jedné z postav se dozvíme z narážek šikanujícího spolužáka a fakt, že hrdinova matka slouží dlouhé směny v nemocnici, vypozorujeme jen z připnuté identifikační karty. Pobyt v nápravném zařízení – bezpochyby formující zkušenost hned po sdílené domácnosti s manipulativní feťačkou – se ztrácí mezi přechodem kapitol a Chirona (kterého v dospělosti ztvárnil Trevante Rhodes) potkáváme až s jeho přehnaně vyrýsovanou postavou a zlatými grilly na zubech.

 

Tělo a kůže

Eklektické vyprávění mísí dohromady náhodné i přelomové okamžiky, jejichž význam se ukazuje až později. Když devítiletý Chiron dorazí ze školy a objeví prázdný televizní stolek, v tichosti si na sporáku ohřeje vodu do koupele. Ukazuje se tak nejenom pokročilá závislost matky na cracku, ale i chudoba či chlapcův vztah k vodě. Důležitost pak oproti domácímu gauči nabírá i ustlaná postel u Juana, který přestože matce prodává drogy, poskytuje Chironovi útočiště a oporu. Vyvracení očekávání o postavách a přesuny významů nastupují už v úvodní scéně, kdy v dlouhém steadicamovém záběru sledujeme Juanovu obchůzku za obchodem, v dáli slyšíme sirény, ale namísto očekávané razie či přestřelky se kamera nakonec stočí k pronásledování malého chlapce. Ani následná šikana nepropuká ve fyzický kontakt, omezí se „pouze“ na zahlcení hlukem, které ovšem diváka názorně přibližuje k Chironovu utrpení.

Pouhé pozorování hlavní postavy při zdánlivě náhodných kapitolách z jeho života by z Moonlight vytvořilo nepříjemně kryptický, až nestravitelný film. Zvlášť když Chiron málokdy prohodí více než tři slova v jedné větě a o vnitřní monolog se nedělí vůbec. Jenkins tak přidává další výrazový prostředek a vedle běžného života a prostředí v černé komunitě (vyzdvižené již v Chlapcích ze sousedství) se zaměřuje i na tělo a zejména barvu kůže. Dříve stigmatizované odlišení se v jeho snímání ukazuje jako klíčové pro chápání Chironovy role ve společnosti. A nasvícení, ať už jde o ostré světlo zářivek, měsíční svit nebo žluť sodíkových lamp, strhává pozornost k estetickému působení tmavé kůže a snad i k přijetí sebe sama, stejně jako poskytuje vodítka k Chironovu rozpoložení. Jenkins tak na zdánlivě jednoduchou otázku o významu „černé“ odpovídá přezdívkou, světlem, místem nebo vztahy mezi postavami, aniž by nutil diváka vybírat jen jednu správnou odpověď.

Autorka je filmová publicistka.

Moonlight. USA, 2016, 111 minut. Režie a scénář Barry Jenkins, kamera James Laxton, střih Nat Sanders, Joi McMillonová, hudba Nicholas Britell, hrají Trevante Rhodes, André Holland, Janelle Monáe, Naomie Harrisová ad. Premiéra v ČR 23. 2. 2017.