Karel Škrabal: Kavčí hory

Druhé město 2018, 154 s.

Někdejší brněnský „mladý revolucionář“, který v roce 1998 debutoval sbírkou Zapalte Prahu, se po letech do Prahy přestěhoval a nyní jako „starý hófrát“ vydává v pořadí šestou sbírku Kavčí hory, kde se čte dlouhá řádka básní místopisných, názorových a nostalgicky sentimentálních, valná většina z nich časová, jak zákon novinařiny káže. Totiž, „Brno už není Brno“. Udržet si odstup neúplatného glosátora stojí Škrabala s věkem více námahy. Střídá verše občansky přinasrané s verši milenecky roztokanými i mužně smířenými. Pod maskou odrostlého buřiče prosvítá maska bodrého šaška, který už sebeironicky ví, že je lépe držet se půllitru a nezvykat si na čtyři deci speciálů. Tak básník začal vzpomínat. Staví svět své minulosti proti světu naší přítomnosti oním ne neobvyklým způsobem, který závažnost situace marně nadlehčuje tvrdostí a sarkasmem. Do toho je podivně rozpolcený: neumí – nebo nechce – se vysmívat jednoznačně, jak to hovívalo jeho anekdotickému myšlení. Opře se ještě s chutí do čehokoli, co kritiku zasluhuje, ale nově jej brzdí ohledy. Ohledy Pražáka, který chce taky mít svůj klid? Předstírá alespoň výpady jako gorila. Šklebící se banalitu české zkušenosti uhněte do říkadel prosetých rýmy; poezii si bere jako rukojmí, aby s dorážející melancholií padesátníka vyjednával o budoucím soužití. Rozsah i provedení sbírky poněkud nadhodnocují možnosti těchto básní. Jako v hospodě u stolu: někdy se to povede („Vedoucí zájezdu si usral“), většinou ne.