Protest proti poezii

Možná o tom tajně sní každý básník a básnířka: aby na jeho či jejím čtení propukl alespoň menší skandál, aby se aspoň jednou ukázalo, že poezie umí pohnout prózou všedního světa, a nezůstávat jen za dveřmi hermeticky uzavřené, klimatizované čítárny.

Během prvního týdne v Izraeli a Palestině, kam jsem se vrátila po patnácti letech strávených v Bay Area a Torontu, jsem okusila sladká rudá rajčátka, zažila bouračku na motorce, apokalyptickou písečnou bouři a protest proti básníkům. Byl to týden na pomezí dvou světů, strávený ve snovém deliriu, a v jeho prostředku se udála malá výtržnost, k níž se v myšlenkách stále vracím – zvláště vzhledem k nedávným americkým debatám o literárním aktivismu. Definice literárního aktivismu a aktivismu jako takového se ten týden naprosto slily. Básníci a aktivisté splynuli vjedno a vyměnili si identity.

Mnoho reakcí v diskusi o literárním aktivis­mu, kterou rozpoutala básnířka Amy King, bylo založeno na myšlence, že aktivismus je dobrý, že podpůrné komunity pomáhají a že bojujeme za správnou věc. Ale protest spojený s poezií, jehož svědkem jsem se stala v Tel Avivu, mě přiměl pojem básnického aktivismu přehodnotit. Co když svou bojovou píseň zpíváme, ač jsme plni dobrých úmyslů, naprosto falešně?

Svět na pomezí

Chtěla bych popsat pozadí jednoho protestu, aniž bych činila absolutní závěry nebo na základě tohoto případu stanovovala obecná pravidla. Chci se jen pokusit rozšířit pole diskuse, podívat se za „meze hájení“, které umožňují člověku být slyšen, jak říká Amy King, jen proto, že je „zkrátka vnímán jako běloch, muž, heterosexuál, zdravý, Američan“. Tohle je ovšem pohled ze zámoří, z naprosto neamerické země, ležící na dosah Egypta a Sýrie, ISIS a toho, co zbylo z arabského jara. Je to pohled z malého místa, které básník Roy Chicky Arad ve své básni popisuje jako letadlovou loď v pohybu, nesoucí 101 děl, 101 letadel Mirage a 101 jaderných hlavic, jako nepotopitelnou plovoucí pevnost, namočenou do bažiny zájmů amerických politiků a kapitalistů, jako místo, které nese z hlediska provincií Impéria jasnou spoluvinu na rasistických strukturách.

Tel Aviv protíná prapodivná hranice: na jihu, ve čtvrtích obklopujících nové Centrální autobusové nádraží, jsou ulice a domy zchátralé, zaplavené uprchlíky ze Súdánu a Eritreje (124 hodin jízdy autem, tvrdí Google Maps), kteří se shlukují v parcích, zaplňují stísněné byty nebo posedávají u plastových stolků nárožních kiosků, popíjejí pivo a kouří vodní dýmky. Najdete tu také malé rohové synagogy, turecké a gruzínské pekárny, aktivisty s asymetrickými účesy projíždějící na kolech, ve čtvrtek i vernisáže (detailní barevné fotky kravích útrob, které připomínají květiny) a ve stínu industriální architektury pokryté graffiti arabské transsexuální prostitutky mávající na zpomalující auta.

Dál na jih je Jaffa, arabské město na středozemním pobřeží, značně poznamenané válkou v roce 1948, které ovládli židovští developeři a gentrifikace. Masy uprchlíků v jižním Tel Avivu jsou ztělesněním katastrofy, které by šlo zabránit; jsou příznakem toho, že vládní i lokální politika je nepřátelská k uprchlíkům a většinou lhostejná k problémům místních obyvatel.

Na sever, jen pár kilometrů odtud, pak leží země prvního světa se všemi svými vymoženostmi – s obřími prosklenými obchodními domy, s luxusními tržnicemi plnými exotických mořských plodů a řemeslného chleba, s klimatizovanými autobusy s nejnovějším typem automatů na jízdenky, se soukromými nemocnicemi, se skvěle značenými jízdními pruhy pro cyklisty a s převahou aškenázských Židů. Není divu, že tak nesmírné rozdíly vzbuzují hněv, obzvlášť hněv starousedlíků, a především Židů z arabských zemí a bývalých sovětských republik, které sem stát usídlil v padesátých letech.

Patří poezie do vysoké kultury?

Křty knih a další události vysoké kultury se odehrávají na severu, v blízkosti koncertních hal a biografů, správních úřadů a butikových hotelů, odkud lze dojít na pobřeží. Roy Chicky Arad – básník­-provokatér, který se na scéně pohybuje od devadesátých let, zakladatel vlivného časopisu zaměřeného na poezii, ale v posledních letech také čelný novinář deníku Haaretz, kam píše reportáže o sociální nespravedlnosti – se rozhodl pokřtít svou osmou knihu The Aircraft Carrier (Letadlová loď, 2014) v nekonvenčním prostředí drsné dělnické čtvrti Ha­-tikvah (doslova Naděje), před tamní jemenskou restaurací uprostřed zelinářské tržnice.

Pár týdnů před akcí Arad vyzval své facebookové „přátele“, aby vystoupili z komfortní zóny a nasedli na autobus číslo 16 do čtvrti Ha­-tikvah, kde nyní žije. Podnik jménem Saloof (pojmenovaný po jemenském druhu pity) nikdy předtím křest knihy nezažil. Arad chtěl prostě uspořádat kulturní událost v místě, které sám označuje za „telavivský East End“. Akce byla pokusem prolomit obraz literárního čtení jako součásti vysoké kultury, jako uhlazené a nudné záležitosti. Arad přitáhl osobnosti zvnějšku literárního světa, jako je třeba Barak Cohen, právník a aktivista, jehož organizace Going to the Bankers se pokouší narušit nemilosrdnou anonymitu finančních institucí tím, že konfrontuje bankéře a jejich rodinné příslušníky v jejich vlastním prostředí. Další kontroverzní postavou akce byla performerka Natali Cohen Vaxberg, kterou nedávno zatkli za video, na němž kálí na státní vlajky, včetně vlajky Izraele.

Hledám v davu známé tváře – jsem poprvé mezi lidmi ze scény. V noci bývá tržnice povětšinou zavřená. Restauraci otevřenou do ulice vyzdobili pestrobarevnými balonky jako na narozeninové oslavě. Rozjařený hlouček se přelévá mezi automaty na limonádu a mandlové drinky a rozděluje se jen v nejnutnějších případech, když uhýbá před projíždějícími auty a motorkami. Jelikož jsem sledovala izraelskou básnickou scénu zatím jen z odstupu, na Facebooku, bylo vtipné uvědomit si, jak maličká ve skutečnosti je. Všechny ty různorodé znepřátelené frakce představují vlastně pořád stejných třicet lidí: poslední objev genderqueer poezie s plnovousem a v sukni postává vedle vlivného editora „kulturní a literární“ rubriky Haaretzu, vytáhlého chlapíka v brýlích s mléčnými obroučkami a šátkem bezvadně uvázaným pod krkem, který nedávno proslul tím, že k sobě domů pozval na večeři Bibi a Sarah Netanjahuovy – v nepokrytě výsměšném gestu proti levicovým literátům.

Dále je tu hrstka básníků z Ars­-Poetiky, skupiny mizrachi autorů, kteří nedávno vyhlásili poetickou válku aškenázské hegemonii. Jejich název je slovní hříčka. V hebrejském slangu, který většinou přejímá slova z arabštiny, totiž „ars“ znamená pasák – Aškenázové tak nazývají Mizrachim, tedy Židy východního a severoafrického původu. Báseň Roye Hassana Země Aškenázů popisuje způsob, jakým hegemonní aškenázská kultura utváří a deformuje identitu mizrachi Židů: „A tak jsem si zřídil knihovnu/ aškenázských knih a básní/ jako ateista si čtu v Písmu/ učím se, jak nemám myslet/ jak nemám psát…“

Ještě tu vidím: ženy na nemožně vysokých podpatcích a shluk sluncem opálených prošedivělých chlápků s kroužky v nose, kteří vypadají spíš jako motorkářský gang. Jedna z básní v Aradově Letadlové lodi dokonale shrnuje tuto bezvýznamnou, ale domýšlivou scénu: „Šálek kávy pevně sedí na podšálku/ a pod ním je stůl/ a pod ním je stát.“

Jedno velké nedorozumění

Zdálo se, že čtení začíná, ale bylo prakticky nemožné cokoli slyšet, pokud jste nebyli přímo v restauraci. Snažila jsem se proklestit si cestu davem. Můj hladce oholený partner (dal celých třicet šekelů gruzínskému holiči na rohu, nejsme ještě místní) mě představil zpěvačce jménem Yael Birnbaum a probrali jsme básníky a muzikanty. Později předvedla úžasnou rapovou verzi básně o fašismu. Narazila jsem na spolužačku z vysoké, vrásky kolem očí jí moc slušely. Zvažovala, že se sem do Ha­-tikvah přestěhuje; říkala, že nic nedělá, a vypadala, že je z těch všech bojů za dobrou věc už trochu unavená. Demonstranti, kteří se připojili k literárnímu čtení, nejdřív vypadali jako součást show. Všude dokola pestrobarevné balonky, a obsluha Saloof tleskala každému, kdo přišel na pódium – napůl nadšeně, napůl ironicky.

Později na síti popsal Arad tento moment jako „skvělý den, který skončil strašlivou bouří“. Ale mně to celé přišlo téměř zrežírované, a mou první reakcí byla spíš radost, když jsem spatřila kvílící ženy ve stejných černých tričkách, muže nesoucího obrovskou modrobílou vlajku nebo ženu s alobalovým party kloboučkem bubnující na hrnec. Cedule s nápisem „Válka válka válka“ vypadala jako parodie na demonstraci a žasla jsem, jak to jen Arad dokázal – z jakého klobouku všechny tyhle skvělé herce vytáhl! V každém případě jsem byla moc ráda, že jsem tehdy nezůstala doma, i přes to vedro a chaos a různá drobná pohmoždění.

Na zádech těch černých trik byly nápisy: „Co fakt chceme?/ Vraťte nám zpátky naši čtvrť!/ Co chceme?/ Vraťte nám naše životy.“ A na cedulích: „Ha­-tikvah = město zoufalství“, „Deportace tady a teď!“ a „Levičáci, táhněte!“ Delirium jazyka. Údajně tito mizrachi starousedlíci demonstrovali proti eritrejským a súdánským uprchlíkům a proti levicovým aškenázským aktivistům a gentrifikátorům, kteří jménem humanismu hovoří za nežidovské uprchlíky. Skutečnost však bývá složitější. Doneslo se ke mně posléze, že Sheffi Paz, vedoucí skupiny aktivistů, je ve skutečnosti aškenázská žena, která se do jižního Tel Avivu přestěhovala, aby měla dům s výtahem, a najala si konzultační firmu, která jí doporučila, aby se zaměřila na aškenázské levičáky. Také jsem slyšela, že lidé na demonstraci nebyli z okolí. A pak to, že mezi uprchlíky jsou zločinecké gangy, že od uprchlíků na ulici Neve Sha’anan si můžu koupit hašiš (berou ho od sinajských beduínů) a na ulici Chlenov že si můžu koupit sex.

Demonstranti v restauraci Saloof se smísili s davem a začali křičet: „Podívejte, jak nás očumují!“ „Jako zvířata v zoo,“ řekla starší zbožná žena z „protibásnického“ tábora. Předpubertální výrostci vylezli na prázdné bedny od zeleniny a hlasitě pískali. Někdo křičel, ale neviděla jsem, co se děje. Láhev piva nebo vodky se rozprskla těsně vedle Natali Cohen Vaxberg, kterou dav už skutečně ohrožoval a museli ji propašovat pryč. „Co se stalo?“ zeptala se mne nějaká žena. Ach, to privilegium vysokých mužů, kteří vidí, co vy ne. Lidé si zakrývali ústa rukama. Působilo to nebezpečně, ale také to působilo… nepatřičně. Jako by to celé bylo jedno velké nedorozumění: místní mizrachi aktivisté vedení aškenázskou ženou demonstrují proti básníkům, o kterých si myslí, že vpadli do jejich čtvrti v nablýskaných mercedesech, a přitom jsou to hlavně chudí aktivisté, a valná část z nich je navíc mizrachi. Yaakov Biton, básník, kterého v posledních letech překládám, mi řekl, že to byl moment „šaatnez“, což je biblické slovo pro nepatřičné mísení kategorií. Trochu jsme si popovídali o knize proroka Ozeáše a nemoci patriarchátu, ale uprostřed toho všeho bylo těžké se soustředit.

Pak dorazila policie a prohlásila demonstraci za nezákonné shromažďování. Demonstranti se znovu shromáždili hned přes ulici. Čtení básní pokračovalo, jako by se ho ten kravál netýkal. Někteří odpadlíci z demonstrace se vyhnuli policii a naslouchali básním. Aharon Shabtai, známý starší aškenázský básník, řekl (tak nahlas, že jsem to slyšela i já): „Chicky je fajn! Chicky to myslí dobře!“, jako kdyby přesvědčoval demonstranty o jejich omylu. Ale básníci postávali v malých skupinkách a málokdo, aspoň co jsem mohla vidět, bral demonstranty nebo jejich výroky na vědomí. Možná předchozí měsíce lidi naučily, že demonstrantům konfrontace jen nahrává? Cožpak vláda přímo nemiluje tyhle zinscenované konflikty, které obracejí obyvatele proti uprchlíkům, zatímco panstvo si pochutnává na šťavnatých biftecích v tichých klimatizovaných restauracích na opačné straně dálnice nebo tráví k uzoufání horké srpnové týdny na nákupech v chladnějším evropském klimatu?

Kdo ohrožuje koho?

Měla jsem zřetelný pocit osobního ohrožení. Bála jsem se s demonstranty mluvit. Policie jich potom pár pozatýkala. Proslýchalo se něco o násilí. „Zastavil mě policajt. Mysleli si, že patřím k demonstrantům!“ říká jeden z prošedivělých „motorkářů“ někomu do telefonu. „Beru to jako kompliment!“ Roy Hassan četl báseň, která popisovala trochu přisprostlý letní románek na Sinaji – zpíval ji jako liturgii, zatímco demonstranti na ulici pořvávali. Změť naštvaných hlasů. Vracející se výkřik: „Vy Aškenázové nevíte, jaký to je. Běžte si s nima bydlet, nastěhujte si uprchlíky do svý čtvrti, a uvidíte sami!“ Bibi Netan­jahu řekl, že nemáme žádné demografické rezervy, abychom uprchlíky přijali, a připomněl tak „demografický problém“ – obavy, že jednoho dne Palestinci v Izraeli přečíslí Židy a stát už nebude moci trvat na svém vachrlatém tvrzení, že je židovský a demokratický.

Sheffi Paz, vůdkyně „starousedlických“ aktivistů, byla zatčena a ještě tu noc obratem propuštěna. Toto byla třetí demonstrace proti uprchlíkům, kterou během srpna organizovala. Na Facebook napsala své dojmy z akce: „Demonstrace ve čtvrti Ha­-tikvah byla ze všech nejsmutnější. Hrstka mužů. Mnoho žen, dětí, starých lidí. Tíživý pocit poraženectví. Takhle vypadá okupace. Takhle vypadá přežívání… Ti, kteří zbyli, se plíží mezi stíny a cítí se jako menšina…“ Paz pokračuje popisem demonstrantek, jejichž kůže je vrásčitá a poznamenaná bolestnými životy, a zasazuje demonstraci do mocenského rámce. Ve chvíli surreálného doublespeaku demonstranti odolávali okupaci „stínů“ tmavé pleti.

Zaráží mě ten rozpor: vztek a smutek demonstrantů proti rozveseleným básníkům a restauraci vyzdobené balonky. Ale jak napsal o týchž událostech Arad, zdánlivá radost ze života je jen opatrně provozovaným vyvažováním, je politikou prekérního: „Takový je život v Izraeli, o tomhle je má kniha – o schopnosti potácet se mezi hořkostí a sladkostmi, které tahle nádherně­-strašná země poskytuje. Dusíme se v plastovém jádru čokoládového vajíčka, ale aspoň víme, že někde na povrchu je čokoláda. Život je na hovno a smrdí, ale pro začátek jsem se rozhodl tenhle život milovat a smrdět spolu s ním, milovat lásku, dalo by se říct slovy popového songu. Odporovat téhle americké letadlové lodi na Středním východě znamená pochopit, že ta loď je už mou součástí, a užít si vlny, které způsobuje, i ty, které vyvolává boj proti ní, protože ona jsem já sám. Byl jsem zuřivý básník a také demonstrant naštvaný na básníky, byl jsem provokatér, který není odsud, a byl jsem vyprovokovaný puberťák a taky chlápek, co stojí stranou, a africká imigrantka, která nechápe, co se děje, kdo stojí proti komu, a rozhlíží se plná strachu, bojí se o život, ačkoli je vlastně sama důvodem celé téhle party. A byl jsem i ten policajt a byl jsem i ta vlajka. Všichni jsme součástí všeho kolem.“

Opera na trhu se zeleninou

Arad má talent zachovat si v morálním chaosu chladnou hlavu. Z jeho pohledu „radost a láska a různorodost zvítězila, alespoň v téhle bitvě. Nemůžu si pomoct, miluji každého.“ Pokud jde o mě, nasedla jsem do prvního taxíku, když se situace vyostřila, takže u zatýkání lidí jsem nebyla. Odpusťte mi to, šaty jsou mi pořád cítit Kanadou, přestože mě tento týden do kolenou a loktů tlačila dlažba jižního Tel Avivu. Taxikář mi cestou domů řekl, že v Ha­-tikvah nemá literární čtení co dělat a že dobře jim tak. Poezie je známka gentrifikace – cosi povýšeneckého, jako by pomýlení operní zpěváci předváděli své schopnosti na trhu se zeleninou. Moje dovolávání se židovských básníků z Al­-Andalus, autorů většiny našich modliteb, ho nepřesvědčily. Není to to samé. Poezie patří do uzamčené čítárny a tam má zůstat a neotravovat lidi, co mají skutečné problémy. Ale poezie funguje také jako seizmograf, upozorňuje na fašismus, když teprve víří kolem ranní kávy, salátu, když bublá v limonádě nebo v mandlovém drinku. Nejlíp to vyjadřuje Aradova báseň Fašismus: „Namočím/ si sladký fašismus do kafe;/ hořký fašismus,/ vhodný do salátu s fenyklem./ Vysokorychlostní fašis­mus/ nacpu do svých bot/ a ten líný nechám na zahradě,/ ať chytá myši./ Město je tak nádherné!/ Sukně jsou tak krátké!/ Kafe je tak sladké!/ Salát tak čerstvý!/ A na zahradě ani jedna myš.“

Pak přišla od Sýrie písečná bouře a vše zahalila strašidelným mléčným světlem. Těžko se dýchalo. Přikryla nás všechny v Jordánsku, Libanonu, Izraeli, Palestině i v Turecku a Egyptě – básníky i nebásníky. Říká se, že ten písek je syrská půda ležící ladem, ale existují i teorie, že ten prach je jediná podoba utrpení, která dokáže překonat neprodyšně uzavřenou hranici; a také se říká, že tahle písečná bouře je demonstrací vesmíru protestujícího proti politikům a vůdcům, kteří jednají ve jménu „demografické rezervy“. Přikryl nás písek a znemožnil jakýkoli jasný náhled.

Autorka je básnířka a překladatelka.

Z anglického originálu Literary Activism, Poetry Riots And Other Deliriums, publikovaného na webu magazínu Entropy, přeložil Michal Jurza.