Zdá se mi, že pro Bohdana Chlíbce je báseň vzorcem bezvýchodnosti, který zapsat znamená ulevit si. I když jeho rovnice nemají řešení, stačí, že stanovují podmínky hrůzy, která lomcuje člověkem. Stav beznaděje je filigránsky propracován do krajnosti, aby se vidělo, jestli si naděje dá říct. Starý holanovský trik. Každý verš rozšiřuje výpověď o koncentrovaný obraz, vedle dráždivých podrobností stojí absolutní slova. Ale jsou tu i hluchá místa, v těch několika unáhlených paradoxech, v nichž autor automaticky spojuje opačné kvality („s několika vlasy mnohaletého stáří/ velmi mladé ženy“), nebo v několika nucených konstatováních, kdy káže („ale v pasivitě bývá člověk/ nejsnáze lomen“). Opět holanovské finesy, a opět riskantní.
V Temné komoře jsme v dobře prokresleném světě, kde každý verš je sám o sobě znepokojující, jasnozřivě otřesný. Bylo by možné na něm vysnít novou báseň, a přitom nedílně, určeně souvisí s ostatními. Totéž platí i pro verše v přímé řeči, které básníkovu výpověď umocňují o další rovinu vypovídání: kdo vyslovuje ta pronikavá pozorování? Komu vyčítá ty osudové nedostatky?
Tělesnost těch, co tady v básních cítí a žijí, je oduševnělá, a naopak jejich myšlenky a představy se projevují jako fyziologická hnutí. Dění se zračí na těle. „Chlapec si navlékl přes obličej/ tlusté střevo,/ jeho sestře nateklo víčky za tváře (…) Proč mám však vědět, že něco takového/ vůbec žije.“ Zajímá mě tahle záliba v ošklivosti, která je nejnápadnějším výrazem lidské nedokonalosti, a básníkův podivuhodný smysl pro zodpovědnost za ni.
Chlíbec ošklivost pozoruje se zaujetím, odkrývá hnus mezi lidmi, a tím, že to dělá, dává najevo, nakolik mu záleží na opaku. V jeho observacích je cítit krutost, ale nemilosrdné podání je tu projevem účasti vyššího stupně. Proč verše ukazují člověka spařeného ve vlastní šťávě? Protože jejich autorovi je líto, že se v ní koupe. Zdůrazňuje, že jsme oškliví, aby v nás naše ošklivost probudila vědomí (hranic) krásy. Na rozdíl od zástupů básníků, co přišli po něm, má ještě své předpoklady a nároky. „Co chcete od člověka,/ aby se ještě více podobal zvířeti?/ Žena vydrhla svým obličejem schody/ a mísy na dermatologii,/ ale i jí se týká reprodukce/ a celoživotní povinnost hledat něhu./ Spěchá před pohledy mužů v noční tramvaji./ Každý druhý je mrzák,/ a tak snad i ona má naději.“
Na básních Temné komory je dobře vidět, že když se mluví obecně, bez detailů, které básníka k obecnostem přivádějí, ztrácí výpověď na pronikavosti, stává se poučkou, jakkoli chytře napsanou. Detaily jsou skvrnami skutečnosti, co budí zájem a provokují otázky. Tam, kde Chlíbec v bezděčném detailu rozvine vějíř netušených souvislostí, kde nechá detail promluvit o okolnostech, tam báseň působí nevyhnutelně, absolutně. „Šev na sváteční halence/ slečny odnaproti/ zkřivil se už v rukou krejčího.“ Pro jakou příležitost si nechala halenku šít? Kde je to odnaproti? Co se přihodilo krejčímu? A co slečna…?
Bohdan Chlíbec: Temná komora. Host, Brno 1998, 62 stran.