Nejspíš už pro mne není tím, čím býval. Asi jsem měl tehdy v očích něco jiného než teď. Nebo přece jen něco zůstalo? Vždyť jsem to vídával, to stříbrné jiskření, ty zlaté kroužky na nebi, vůči nimž je člověk tak bezbranný. Celý den pod krovem prosince, ráno se převaluje kalná a šedivá mlha, zsinalý dech elektrických lamp a odpoledne hned šero, přecházející rychle v konejšivou tmu. Všechno prostupuje tajemství, jemuž nechybí zrak a pozoruje nás.
Týdny mezi podzimem a zimou, plné hřejivě neurčitého napětí, něco vyrůstá z hloubi krajiny i teskné duše a cosi se přichystává, pro co nestačí slova. Čas se zpomaluje a zvolna zastavuje, aby udělal místo nedočkavé a dychtivé touze. Smutek je tvůj bratr, který zabloudil a hledá svou sestru radost, aby chodili spolu. Vědí o sobě všechno a jeden bez druhého nemohou být. Vše ovládlo čekání a čeká se na Velký den, který bys poznal i bez kalendáře, vycítíš a vyposlechneš ho z nebe, ze země, z nepatrného šumění stromů, všechno dýchá neslyšně, velebně a slavnostně. Zvířata a ptáci zmizeli do nějakých jiných krajů. Jen občas někdo z lesa ještě vleče stromeček. Něco se snáší shůry, snad vločky nějaké prapůvodní a věčné čistoty.
Ale kampak s tím otřepaným sentimentem a potoky nostalgie, hustými jak sirup! Prosince už teď bývají teplé, už se v nich nesáňkuje. Zato chladu z duší přibylo a bezcenných tretek a nablýskaných krámů a prázdnoty a chudoby vnitřka, která je palčivější než nedostatek věcí. Všude jen pozlátko a kšeft a zboží, výrobky ne od člověka a snad ani ne pro člověka, jen davy a v nich samota, davy, jež poskakují po pásu a samy z nějakého pásu sjely, chycené v pasti žádostí jak veverka v kotouči. Kdepak jsou ty dárky z první třídy, kdy človíčku najednou dojde, že všechnu muziku musí obstarat sám, a tak se do toho pustí a nakupuje šátek a mýdlo a ponožky a bůhvíco ještě, dokud nedojdou koruny, a neumí to zabalit a přemýšlí, kam to uschovat, a… A těší se.
Ale píšeš vlastně literární zápisník. A v adventu se čte překrásně. V maturitním ročníku mi zadali práci týkající se Ivana Bunina, o němž jsem nikdy předtím neslyšel. Krajinu zasypal sníh a já ohromeně a posedle hltal prózy ruského génia, osvětlení mihotalo, venku mrzlo a křupalo pod nohama přesně jako v jeho Rusku a já se nořil do oslnivého mistrovství velkého vypravěče i lyrika zároveň. O nějaký ten rok později se mi ve stejný čas dostalo do rukou Durychovo Bloudění, opět ideální lektura pro adventní čas, kniha plná šerosvitu a temnoty, ranní jinovatky, ostrosti skalpelu, úzkosti i prazvláštního jasu, dílo, jež nikdy nedočtete do konce, nikdy se jím nedosytíte a nikdy s ním nejste hotovi. A do třetice to byl někdy už také dávno Henri Pourrat a jeho Kašpar z hor, kniha tak dobrodružná, pohádkově magická a neobyčejně útěšná, dlouholetý zápas statečného dobra a přízračného zla uprostřed neprostupných hvozdů, příběh, z něhož tryská přirozenost i vznešenost života v jeho nevyčerpatelném bohatství i uchvacující prostotě a bytostná svěžest sama.
Advent zjitřuje smysly a jeho paprsky probouzejí pokoru a zvláštní otevřenost. Jeho nálada vybízí sáhnout po záhadných historkách o věcech mezi nebem a zemí, o nadpřirozeném a nevyzpytatelném, co nás trochu rozechvěje, protože nás napadne, že něco takového třeba přichází z lesů či se skrývá na zahradě přímo za naším oknem. Ale zároveň se nám zdá, že v téhle době se nám nemůže přihodit nic zlého. Kéž by to byla pravda. Jen ve snu si trochu pořežeš prsty o vánoční ozdoby.
Pořád čekáme na zázrak, který se už dávno stal. Čekáme na ryzost, na niž jsme už zapomněli. Čekáme na příchod, který se může uskutečnit jedině v nás. Kdysi se nesměly hrát koledy, zpívaly se jen v kostele, dnes je do nás pomalu budou cpát jak šišky husám do chřtánu, ovšem zas v úplně jiných chrámech. I z andělů se stal komerční artikl. Nechali jsme si všechno vzít. A teď bychom vlastně my měli dávat. Dal jsem na nádraží bezdomovci hrst cigaret, ale to asi nebylo ono. Jsem vůbec schopen někomu něco dát? Něco, o co bych tím gestem přišel už navždy? Uměl bych dát ne z dostatku, ale z posledního? Tak jako jiní nejsem na mnohé připraven. A přesto bychom se připravovat měli, únavě a pošetilostem všedních dnů navzdory. Připravovat se v tichosti, daleko od všeho hluku a vřavy. Aby se pro nás hvězda nad Betlémem rozsvítila aspoň na chvíli a aby z nás pohled vzhůru aspoň na chvíli sejmul všechnu tíži.
Autor je literární historik.