Když koncem loňského roku BIS upozornila na to, že výuce dějepisu na českých školách vládne sovětský výklad moderních dějin, vyvolalo to mohutný ohlas. Nechme stranou, jestli se má ministr školství Robert Plaga scházet s BIS a jestli má BIS dostatečně kompetentní pracovníky na to, aby posuzovala úroveň vzdělávání na českých školách. Na celé kauze mě zaujala jiná věc: začalo se velmi otevřeně mluvit o tom, jak se v českých školách vzdělává. Zopakujme to nejdůležitější. Čeští učitelé mají ze zákona velmi volnou ruku v tom, co budou učit a kdy to budou se žáky probírat, a české učebnice dějepisu (alespoň ty z renomovaných nakladatelství) bývají velmi dobře zpracované a rozhodně ne proruské. Případný problém hledejme jinde – v těch učitelích, kteří stále učí dějepis tak, jak se to před desítkami let naučili. Řešením rozhodně není opětovné zavedení rigidnějších osnov, ale spíš investice státu do průběžného doškolování kantorů, o které se mnohdy namísto státu starají neziskovky. A pokračovat by se dalo úvahami nad tím, jak na vysokých školách zefektivnit přípravu učitelů budoucích.