Martyr odboje

Fučíkovské mýty

Reálněsocialistický režim vytvořil kolem novináře Julia Fučíka kult. Po roce 1989 došlo k dekonstrukci fučíkovské mytologie a zároveň byla verifikována pravost původní verze Reportáže, psané na oprátce. Z hlediska historiografie jsme ale teprve na počátku bádání o této zásadní osobnosti komunistického odboje.

Budování pseudosakrálního kultu, jehož objektem byl výrazný komunistický novinář a divadelní i literární kritik Julius Fučík, popravený nacisty roku 1943, patřilo k výrazným aspektům oficiální kulturní politiky poúnorového režimu. Vladimír Macura spatřoval ve svém Šťastném věku (1992) ve Fučíkově oficiál­­ním obrazu významné simulakrum své doby, komunistickou hagiografii vyzdvihující hodnoty optimismu, pozemšťanství a víry v „nového člověka“. V devadesátých letech nastala desakralizace této mytologie. Stále silněji se ozývaly spekulace o autentičnosti Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce (1945), pochybovalo se o míře jeho hrdinství, někdy byl označován za konfidenta gestapa a jeho jméno mizelo z názvosloví náměstí a ulic (na rozdíl od méně známých komunistických odbojářů Eduarda Urxe nebo bratří Synkových). Ačkoliv se však okolo Fučíka zrodilo mnoho mýtů i antimýtů, fučíkovské bádání je v podstatě na začátku. Jeho pozůstalost (uzavřená donedávna v Muzeu dělnického …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky