Martyr odboje

Budování pseudosakrálního kultu, jehož objektem byl výrazný komunistický novinář a divadelní i literární kritik Julius Fučík, popravený nacisty roku 1943, patřilo k výrazným aspektům oficiální kulturní politiky poúnorového režimu. Vladimír Macura spatřoval ve svém Šťastném věku (1992) ve Fučíkově oficiál­­ním obrazu významné simulakrum své doby, komunistickou hagiografii vyzdvihující hodnoty optimismu, pozemšťanství a víry v „nového člověka“. V devadesátých letech nastala desakralizace této mytologie. Stále silněji se ozývaly spekulace o autentičnosti Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce (1945), pochybovalo se o míře jeho hrdinství, někdy byl označován za konfidenta gestapa a jeho jméno mizelo z názvosloví náměstí a ulic (na rozdíl od méně známých komunistických odbojářů Eduarda Urxe nebo bratří Synkových). Ačkoliv se však okolo Fučíka zrodilo mnoho mýtů i antimýtů, fučíkovské bádání je v podstatě na začátku. Jeho pozůstalost (uzavřená donedávna v Muzeu dělnického hnutí) je deponována v Archivu Národního muzea v Holešovicích a doposud není uspořádána pro badatele. Složité téma tak stále čeká na zpracování.

O víru uhlířskou

V meziválečné levicové žurnalistice patřil Fučík mezi nejvýraznější autory své generace. Nebyl přitom prototypem levicového teoretika, jakým byl Bedřich Václavek, neřkuli Karel Teige. Jeho předností byly dobré stylistické schopnosti, umění zaujmout a vyburcovat čtenáře, stejně jako břitkost a odvaha, s nimiž se pouštěl do vyostřených polemik. V jeho textech se přitom projevovalo komunis­tické přesvědčení, spojené s vírou v revoluční proměnu nespravedlivého společenského řádu a odstranění kapitalismu. Naději spatřoval ve stalinském Sovětském svazu, který několikrát navštívil a kde ho okouzlila především industrializace v hospodářsky zaostalých kavkazských oblastech. Zároveň pěstoval obraz sebe samého jako revolučního romantika, buřiče a snílka, opovrhujícího měšťáckými konvencemi a soukromým vlastnictvím. Tento způsob prožívání světa nazýval „vírou uhlířskou“ a polemizoval o něm například i s F. X. Šaldou, jehož přednášky navštěvoval jako vysokoškolský student. Šalda se o kulturní a umělecké výboje mladé generace výrazně zajímal a zřejmě i na protest proti meziválečné cenzuře komunistického tisku v roce 1928 přenechal Fučíkovi vedení časopisu Tvorba. Jejich cesty se rozešly až ve třicátých letech kvůli sporům ohledně vykonstruovaných moskevských procesů, které rozdělily kulturní levici a které Šalda na rozdíl od Fučíka odsuzoval.

Také Fučíkova novinářská dráha prošla výrazným vývojem. Ve dvacátých letech se například kriticky vymezoval vůči Karlu Čapkovi coby představiteli kulturního a politického establishmentu z radikálně levicových pozic. V druhé polovině třicátých let a v období protičapkovských kampaní se jej naopak ve svých článcích několikrát zastal. V mnichovských událostech pak viděl i důsledek přehlíživé politiky československých vlád vůči německy mluvící menšině, jak naznačují některé věty z jeho Reportáže, které ovšem byly v poválečném období z oficiální verze vyškrtnuty.

V období druhé republiky mohl Fučík krátkou dobu publikovat i na stránkách nekomunistického tisku. Velmi těžce nesl uzavření paktu Molotov­-Ribbentrop mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem. Na počátku protektorátu vyšla u levicového nakladatele Otty Girgala brožura Božena Němcová bojující (1940), v níž se Fučík podobně jako jiní autoři vracel k národnímu obrození a na Němcovou v kontrastu k biedermeie­ru metternichovské éry pohlížel jako na bojovnici za emancipaci žen a sociální rovnost. V roce 1941 se Fučík zapojil do II. ilegálního odboje KSČ, v dubnu 1942 byl v Praze zatčen a v září následujícího roku popraven.

Otazníky kolem Reportáže

Nad Reportáží, psanou na oprátce, která měla být v motácích vynášena z vězení, se dodnes vznáší nejeden otazník. Ve své oficiální verzí bylo toto dílo výpovědí statečného muže hrdinně snášejícího gestapáckou tyranii díky víře v lepší svět a komunistické ideály. Kromě toho se zde objevuje obvinění spolubojovníka Jaroslava Klecana (v textu se používá krycí jméno Mirek) ze zrady, která vedla k rozkrytí odbojářské sítě. Protože však autentický text vidělo jen několik zasvěcenců (zásadní podíl na jeho edici měli manželka Gusta Fučíková a Ladislav Štoll), stal se předmětem fám. Na počátku sedmdesátých let tak o Fučíkovi v jednom z neautorizovaných rozhovorů nelichotivě mluvila manželka druhého komunistického prezidenta Marie Zápotocká, která mu přisoudila spolupráci s gestapem, ač vynucenou fyzickým násilím. S prvními pokusy revidovat základní schémata fučíkovského příběhu v otázce Klecanovy zrady přišli v reformních šedesátých letech historici Vilém Kahan a Alena Hájková (která je autorkou dosud největší syntézy dějin komunistického odboje). Z pozdějších výpovědí příslušníka Sicherheitdienstu Kurta Wilfera vyplynulo, že Fučík nebyl zatčen v důsledku Klecanova svědectví, ale stál za ním konfident gestapa Bohumil Svoboda.

V devadesátých letech došlo k dekonstrukci fučíkovského mýtu, ale také k vyvrácení některých fám okolo Reportáže. Kriminalis­tické analýzy například prokázaly autentičnost původního textu. Fučíkovu osobnost měl demytizovat dokument Heleny Třeštíkové Lidé, mám vás rád (1998), který zachycoval svědectví komunistické odbojářky Rivy Friedové­-Krieglové, jež byla svědkyní Fučíkova zatčení a jež mu vytýkala zbabělé chování, neboť v rozhodující chvíli nepoužil zbraň. Také další svědectví komunistických odbojářek svědčila o Fučíkově spolupráci s gestapem. V roce 1995 vyšel původní rukopis Reportáže, který v mnohém vyznívá jinak než oficiální poválečná verze. Jde o silný text, v němž Fučík odkazuje dokonce i k biblickým motivům („pokoušení na hoře“) a naznačuje své selhání, když píše o „vysoké hře“, kterou hrál s příslušníky gestapa. Text je autentickým svědectvím i varováním před selháním a v tomto kontextu lze číst i závěrečnou větu „Lidé, bděte“, která se později stala vyprázdněnou floskulí.

Jak už bylo řečeno, historické bádání o Fučíkovi je teprve na začátku, podnětné jsou ovšem i literární odkazy. Milan Kundera, který ve svém „lyrickém věku“ věnoval Fučíkovi poemu Poslední máj (1955), odkazuje na Reportáž v důležité pasáži svého Žertu (1967), kterou lze chápat i jako autorovu sebereflexi. Hlavní hrdina se má podrobit sebekritice za „trockistickou pohlednici“ a na dotaz, co by na ni říkali popravení komunisté, odpovídá slovy: „Ti stáli mezi životem a smrtí. Ti určitě nebyli malicherní. Kdyby četli mou pohlednici, možná by se jí i zasmáli.“

Autor je historik.