Ředitel Národního muzea Michal Lukeš v posledních týdnech obchází česká média a snaží se propagovat nákladnou výstavu Sluneční králové. Ta má představit artefakty z výzkumů v Abúsíru, kde dlouhodobě bádají čeští egyptologové. Organizace výstavy se samozřejmě účastní egyptské instituce, které tímto způsobem zlepšují nepříliš vábný obraz své země v zahraničí. Vzhledem k tomu, že mezi partnery výstavy je i Univerzita Karlova, je dobré připomenout, jak se současný egyptský režim chová ke studentům. V roce 2016 egyptské bezpečnostní síly zabily doktoranda Univerzity v Cambridge Giulia Regeniho a na začátku letošního roku uvěznily za kritické názory studenta Boloňské univerzity Patricka Zakyho, což vyvolalo protesty v Itálii i jiných evropských zemích. A to mluvíme jen o případech, jež se dostaly do zahraničních médií. Původně měl výstavu v Praze navštívit i egyptský diktátor Abdulfattáh as-Sísí v doprovodu čelných politiků visegrádské čtyřky, což je výjev hodný hroší kůže rektora Tomáše Zimy. Pořádání velké výstavy artefaktů z Egypta má přitom zajímavou historii: poprvé uskutečnění výstavy zmařila sametová revoluce, podruhé arabské jaro. Tak snad do třetice všeho dobrého!
J. Horňáček
V médiích se objevila informace o tom, že pražský magistrát chystá zdražení kupónů na městskou hromadnou dopravu. Z původních zhruba dvou tisíc navíc za rok hnutí Praha sobě ustoupilo a přišlo s návrhem pravidelného zdražování o 365 korun ročně. Ani jedna varianta nedává žádný smysl. Moderní velkoměsto by mělo hromadnou dopravu nabízet nejlépe zadarmo, případně za symbolické jízdné. Mělo by lidi motivovat k tomu, aby ji využívali. Zdražení o dva tisíce by do ulic poslalo další tisíce aut a zvýšilo počet těch, kteří jezdí načerno. Pravidelné zdražování o 365 korun za rok v dlouhodobém horizontu nic neřeší. Je jasné, že město musí autobusy, tramvaje a metro z něčeho platit. Zdrojem by však v tomto případě měla být právě doprava individuální – zaplatit MHD by měli prostřednictvím mýtného a parkovného ti, co si dopřávají luxusu jízdy autem, a ničí tak všem Pražanům bez výjimky vzduch i životní prostředí.
J. G. Růžička
Boj proti diktatuře v Bělorusku má i genderový rozměr. Hned po vyhlášení letošních voleb Alexandr Lukašenko prohlásil, že běloruská ústava s prezidentkou nepočítá: „Žena by to neustála.“ Nedávno svá kritéria ještě zpřísnil: prezidentem v Bělorusku by podle něj neměl být ani muž, který neabsolvoval vojenskou službu. Za to nečekaně sklidil kritiku od své pravé ruky Lidie Jermošinové: navrhla, že v tom případě by měly rukovat i ženy. To je velký posun v jejích názorech: ještě v roce 2010 tvrdila, že ženy nemají v politice co dělat a zejména během povolebních protestů by měly sedět doma a „vařit boršč“. Jenže řízením osudu je letos hlavním Lukašenkovým soupeřem žena, Světlana Tichanovská, manželka zatčeného bloggera. Navzdory „anonymním“ výhrůžkám, že jí seberou děti, se rozhodla v kampani pokračovat a 14. července získala i oficiální nominaci. Dva dny nato se dala dohromady s Marií Kolesnikovovou, tváří kampaně zatčeného Viktora Babaryka, a Veronikou Cepkalovou, jejíž manžel nominaci nezískal, a během patnácti minut se dohodly na společném postupu v kampani. Fotografie tří žen ukazujících sevřenou pěst, znak vítězství a srdíčko se okamžitě stala hlavním memem běloruských voleb. Držme jim pěsti, ať běloruského alfa samce nakopou do koulí.
M. Ščur
Přichází každé léto, šíří se celou populací a není na ni lék. Řeč není o další nákaze, ale o tradiční české úchylce známé jako „dovolená v zahraničí“. Potit se dlouhé hodiny v plechovém krámu na dálnici, válet se na plážích přímořských letovisek a nadávat na ostatní turisty i místní obyvatele – to jsou výdobytky, na které se prostě nesahá. Co na tom, že si letos první navrátilci přivážejí jako suvenýr covid-19, vždyť se stejně na podzim očekává druhá vlna epidemie… Co na tom, že se tím podílejí na ekologické devastaci planety do té míry, že se z poctivého sešlapávání PET lahví před popelnicemi na plasty stává jen kratochvíle bez jakéhokoli reálného efektu. Slavoj Žižek rád připomíná, že největší slast nám poskytuje porušování pravidel, která si budujeme na základě vlastního vědění. Podle této logiky se Češi v letním období ve slasti přímo topí. Tak pěkné prázdniny!
V. Ondráček
Znáte bratislavskou křižovatku Trnavské mýto? Až tudy budete popojíždět trolejbusem, díky kolonám aut budete mít dost času prohlédnout si budovu Nové tržnice a na druhé straně pak Dom odborov Istropolis. Obě chátrající stavby byly dokončeny v roce 1981 – což je i dnes dostatečný důvod k tomu, aby jim hrozila demolice. Zejména monumentální Istropolis je přitom jednou z nejzajímavějších poválečných bratislavských staveb. Odborná veřejnost volá po záchraně, zatímco primátor Vallo si alibisticky myje ruce, ale nejaktivnější je zatím developerská strana barikády, která by na místě ráda měla něco výdělečnějšího. A tak do médií prosakují PR články společnosti Immocap, kde se dočítáme, že Trnavské mýto, „prakticky bratislavský Times Square“, je dnes „jazvou na tvári meniaceho sa mesta, ktoré sa čoraz viac približuje západným metropolám“. Kombinace copywritingu, antikomunismu a východního komplexu méněcennosti dokáže strašné věci: dokonce i tržnice je prý symbol totality. Čeho jsou potom symbolem nákupní centra? Raději nemyslet – tak jako jeden komentátor, který se na webu časopisu Týždeň svěřil, že se mu na Istropolisu nelíbí mramor (navíc kubánský, prý jde o dar od Fidela Castra), protože mu z mramorových obkladů vždycky bylo smutno. Ano, i mně je smutno, když pomyslím, kolik dekád ještě promrháme neschopností přijmout vlastní dějiny a probouráváním se na mytický Západ.
M. Špína