Svět v zrnku písku

Hrát Death Stranding uprostřed pandemie byl zvláštní zážitek. Ven se chodilo v rouškách, většina lidí se zavřela doma, z rušných metropolí se stala města duchů, běžný lidský kontakt se proměnil v hrozbu, komunikovalo se virtuálně a nakupovalo přes internet a donáškové služby. V postapokalyptickém světě Death Stranding se většina obyvatel stáhla do podzemních krytů, dorozumívají se prostřednictvím hologramů a hlavním hrdinou je poslíček Sam Porter­-Bridges, který trpí fobií z lidského doteku. Hráč s tímto avatarem tráví čas na dlouhých osamělých cestách, při nichž doručujete suroviny, součástky nebo třeba oxytocin, díky kterému lidé lépe snášejí život v nekončící izolaci. Hra se prolínala s každodenností na několika úrovních a potvrzovala, že když je science fiction všude kolem nás, jako samostatný žánr ztrácí smysl.

Země přízraků

Hra Death Stranding vyvolala rozruch hned po svém představení v roce 2016 a nepřestává se o ní mluvit dodnes. Hideo Kodžima, který má v herním světě podobnou reputaci jako David Lynch ve filmovém, v ní ukazuje, jaké to je, žít v éře environmentální katastrofy a šestého hromadného vymírání druhů. Dalo by se dokonce říct, že hrajete proti vyhynutí. S každým krokem se ale odhaluje skutečnost, s níž se musíte smířit a přijmout ji: další vlna vymírání je nevyhnutelná. Jedna z postav dokonce prohlásí, že si zemská půda pamatuje každé minulé vyhynutí: „Země má dlouhou paměť, její stratosférické desky vyprávějí příběh sahající až k samotnému počátku. Minulost ovlivňuje přítomnost a pomáhá nám v budování budoucnosti.“

Hlavním úkolem Sama Portera­-Bridgese je propojit rozdělenou Ameriku takzvanou chirální sítí, jejímž prostřednictvím je možné přenášet různé materiály, sdílet technologie a vědomosti. Klíčové je k síti připojit několik uzlových měst, ale také samotáře žijící na horských hřebenech nebo v pouštních vrakovištích. „Budete moci přemosťovat nerovnosti ve společnosti,“ popsal Kodžima hlavní myšlenku své hry na Twitteru a dodal: „Doufám, že díky tomu pochopíte opravdový význam budování vazeb s ostatními.“

Sam rozšiřuje ubývající obyvatelné území, přičemž především místa postižená poslední vlnou nespecifikovaných přírodních katastrof jsou zamořená přízraky obětí. Zjevují se zvláště za deště urychlujícího rozklad materiálů a mohou vás stáhnout na druhou stranu, do dimenze bezčasí, kterou představují pusté šedé pláže. Proto si s sebou nesete detektor přízraků napojený na nenarozené dítě vyjmuté z dělohy – neboť právě to má stejně blízko ke smrti jako k životu. Sice ho musíte konejšit, ale nesmíte si s ním vytvořit emoční pouto, jelikož jde v podstatě o technologii. Pocity z prvních hodin hraní jsou ambivalentní. Zorientovat se v příběhu, terminologii a herní mechanice dá zabrat a vysvětlit Death Stranding jednoduše je nemožné. Kloubí v sobě totiž prvky sportovní hry, survival hororu, umělecké science fiction a simulátoru environmentálního truchlení.

Práce a zábava

Kodžimu napadl námět hry před deseti lety, kdy se dozvěděl o masových sebevraždách delfínů a velryb. První trailer připomínal spíš instalaci v muzeu moderního umění: ukazoval šedou pláž s velrybami ležícími na souši a mužem jakoby vyplivnutým z jiné dimenze. Krátkou ukázku uváděl citát Willia­ma Blakea z básně Svět v zrnku písku: „Celý svět v zrnku písku zhlédnout/ a nebe v polní květině,/ na dlani sevřít nekonečnost/ a věčnost v pouhé hodině.“ Po chvíli se ukázalo, že oním mužem je hollywoodský herec Norman Reedus, známý především ze zombie série The Walking Dead (Živí mrtví, od 2010), který propůjčil tvář hlavnímu hrdinovi. ­Později prosákly informace, že se na přípravě hry budou podílet také filmaři Nicolas Winding­-Refn a Guillermo del Toro, herečka Léa Seydoux nebo herec Mads Mikkelsen. Hvězdné obsazení Death Stranding přitom vypovídá o Kodžimově schopnosti přesvědčit lidi ke spolupráci na obtížně představitelných projektech. Kodžima se proslavil špionskou sérií Metal Gear Solid, která je jednou z nejúspěšnějších herních frančíz všech dob, a převracel v ní představu o tom, jak vypadá videoherní zábava. Vždycky byl spíš estétem než režisérem akčních scén, a asi i proto se hlavní hrdina, elitní voják Solid Snake, při svých misích skrýval ve stínech.

Pro Death Stranding je charakteristický pocit až skličujícího osamění, hraničího s úzkostí, zároveň se ale jedná o nebývalý herní zážitek. Celé hodiny chodíte sněhem, přecházíte pohoří, sbíháte po úbočinách nebo se brodíte řekami. Splynete se zemským povrchem a všemi přírodními překážkami – terénními nerovnostmi, vodními toky, povětrnostními podmínkami. Společně s francouzským filosofem Brunem Latourem bychom mohli říct, že hra učí, jak být dobrým pozemšťanem – jak prozkoumávat zemský povrch bez snahy o jeho dobytí, zato s porozuměním svému bezprostřednímu okolí. Postupem času se při hraní hry zaměříte právě na tyto aspekty víc než na boj s přízraky nebo bandity. Při chůzi s těžkým nákladem na zádech si musíte dávat pozor, abyste nespadli, a musíte mít správně vyváženou zátěž na zádech – přeskládáváním nákladu strávíte polovinu času.

Spojuje nás truchlení

V Death Stranding se ocitnete v bezmála postkapitalistickém světě, v němž odměnou za práci nejsou peníze, ale uznání, výměna dovedností či vědomostí, budování komunity a mezilidských vazeb. Největší požitek budete mít nakonec z těch nejnudnějších úkonů (ačkoli někdo uvyklý na dlouhé pochody nebo práci v logistice se na to nejspíš bude dívat jinak než novinář ťukající celé dny do klávesnice).

Plnění povinností se prolíná s hlubokými emočními prožitky. Prvním velkým úkolem tak je doručit mrtvolu Samovy adoptivní matky, prezidentky Spojených států amerických, do spalovny: komplikovaný vztah se po letech odloučení završuje tím, že přes kopce přenášíte bezvládné tělo. Každý z hlavních hrdinů někoho ztratil a snaží se s tím vyrovnat – ať už je to vědkyně Mama, geolog Heartman, samotný Sam nebo jeden z hlavních záporáků, válečný veterán Cliff, který vás vtáhne do svých nočních můr, pošle proti vám četu nemrtvých vojáků a máte všecky důvody ho nenávidět. Nakonec si ale i k němu vybudujete vztah. Postavy spojují traumata, která se vracejí ve snech a pracují v nevědomí – proto má Sam na svém batohu připnutý lapač snů. Každé truchlení přitom má také globální charakter. Truchlí se za všechny organismy – lidi, tvory, přírodu. Vše je spojené se vším a zrnko písku v Death Stranding opravdu znamená celý svět.

Hra dokonale ztělesňuje koncept environmentálního truchlení a „spektrální Země“ (světa vymizelých druhů) filosofa Lukáše Likavčana. „Přítomnost duchů nám neustále připomíná nenaplněnou práci truchlení. Ve vztahu k šestému hromadnému vymírání – v reálném světě a kontextu příběhu hry – si můžeme představovat kolektivní truchlení za přízraky všech vyhynulých druhů,“ interpretuje Likavčan Death Stranding pro magazín Tank. Hra se tak stává příkladem environmentálního truchlení jako kulturní praxe, která má pomoci lépe přijmout a pochopit ­možnosti našeho zániku. Společnost by to ovšem nemělo vést k defétismu, ale k prosazování udržitelnosti a efektivnímu využití zbývajícího času. „Tento svět nelze získat ani zachránit – lze jej pouze oplakávat,“ píše Likvčan ve své knize Introduction to Comparative Planetology (Úvod do srovnávací planetologie, 2019). Podobně na konci hry zazní: „Neexistuje způsob, jak zastavit šesté hromadné vymírání.“

O Death Stranding se píší filosofické eseje i psychoanalytické výklady; svou nápaditostí, rozsahem a originalitou je hra srovnatelná se slavnou sci­-fi trilogii Vzpomínka na Zemi (2006–2010, česky 2017–2018) čínského spisovatele Liou Cch’­-sina. Nejdůležitější ovšem je, co se děje uvnitř nás samotných po více než šedesáti nezapomenutelných hodinách hraní: na povrch se derou osobní vzpomínky, traumata, pochybnosti a obavy nejen z environmentální katastrofy. Postavy si je nesou stejně jako sami hráči a nelze je oddělit.

Autor je hudební publicista.